Eat, Pray, Earthquake

Jet na prázdniny z Paříže do Benátek je jako vyměnit život v muzeu za dovolenou v jiném muzeu. Jenže když jsem na dovolené, nevadí mi davy turistů, pouliční prodavači čehokoli a předražené restaurace. Ochotně se držím stáda a tajně doufám, že jeho vedoucí má mapu a nebojí se ji použít. Nakupuju kýčovité pohledy, obědvám zmrzlinu za stovku a večeřím zeleninu z poetického trhu s cenami značně prozaickými. Když jsem na dovolené, užívám si. A když jsem na dovolené v Itálii, užívám si ještě víc! Mám vztah se svou pizzou jako Julia Roberts, raduju se ze života jako Audrey Hepburn a říkám si, že Život je krásný. Zářím. Na každém rohu slyším, že jsem bella, na každém druhém bellissima. Žiju kulturně. Chodím na výstavy, kterým nerozumím, a večer poslouchám Vivaldiho, na kterého jsem zapomněla. Miluju Itálii, miluju Benátky! Ne. Miluju prázdniny v Benátkách. Protože žít se tam prý nedá.

Přestože je vaše škola nebo práce vzdálená vzdušnou čarou pár set metrů, počítejte nejméně s hodinkou cesty. Turisti jsou všude! Na mostech, na lodích, v pověstných úzkých uličkách, kde je nemáte šanci předejít. V období karnevalu by místní nejraději nevycházeli, v zimě téměř vycházet nemohou. Proč? V Benátkách jsou místo silnic kanály a voda, jak známo, v zimě ráda zamrzá. Noční zábavu si moc neužijete – barů je málo a kluby snad žádné. Taky je tu strašně draho. A vlhko. A plíseň. A tak.

Takže kdo má zdravý rozum nebo hluboko do kapsy (případně oboje), utíká z Benátek molto presto. Třeba do Padovy, která byla i mým prázdninovým útočištěm. Jezdí tu auta, autobusy i tramvaje, jsou tu supermarkety a obchody s oblečením, co nestojí průměrný český plat. Piknikovat se chodí na hlavní náměstí a odpočívat do botanické zahrady. Mají tady jednu z nejstarších univerzit v Evropě a snad proto i levnější restaurace a bary. A na památky není Padova o nic chudší než Benátky.

To všechno vím díky bývalé spolužačce z gymnázia, kterou jsem neviděla snad deset let, a až nedávno nás spojil facebook. Ona mi napsala: “Jsem teď v Itálii, přijeď!” Tak jsem přijela a bylo to báječné. Bavily jsme se o umění, protože ona studuje malbu, o médiích, o Italech a o Francouzích, o mužích a o ženách, o minulosti a o budoucnosti. Za těch pár večerů, co jsme spolu strávily, jsem se o sobě dozvěděla víc než za dlouhé měsíce ve Francii. Potkat člověka s tam velkým psychologickým talentem je velké štěstí! Vyhrála dlouholetý boj s okolím i se svým svědomím a prosadila si malbu jako povolání. Ví, co chce, a nebojí se budoucnosti. I mě se naučila se jí nebát a věřit, že se o mě život postará. “Čeho se lidi jako ty bojí? Máš všechno! Máš vzdělání, krásu, zázemí. Co chceš víc?” ptala se mě a smála se. A měla pravdu. Nemám se čeho bát.

Jenže pak se začala bát ona. Nemohla jíst, byla nervózní a roztěkaná. Nevěděla proč a příčinu hledala ve sporu s kamarádkou. Daly jsme si dobrou noc, já usnula jak špalek a ona se ještě dlouho dívala do tmy. Zhruba ve tři hodiny ráno jsme odhalily pravý důvod jejího neklidu. Přišlo zemětřesení. Šest stupňů Richterovy škály hýbalo se stěnami, podlahou i nábytkem. Já, odmalička zvyklá na auta nebo vlaky pod oknem, jsem si myslela, že zrovna jede rychlík. Jenže pak se spustila siréna a samy od sebe rozezněly zvony. V nočních košilích jsme vyběhly na ulici a čekaly, co se bude dít. Zemětřesení ustalo a na ulici jsme byly samy. Většina Italů zemětřesení v Padově zaspala…

Tu noc jsme na ulici vyběhly ještě jednou i s doklady, telefonem, penězmi a pitím. Ani tentokrát se ale nic mimořádného nedělo, tak jsme se vrátily do postelí. Spát jsme ale moc nemohly. Vyli psi a křičeli ptáci. Noc jak z béčkového hororu…

Ráno jsme se dověděly, co všechno zemětřesení o pár kilometrů dál způsobilo a jaké jsme měly štěstí. Bály jsme se být v jakékoli budově, tak jsme si udělaly piknik rovnou na náměstí. Nebyly jsme samy, přestože chvílemi pršelo.

Večer nám nezbylo, než se vrátit domů. Sundaly jsme všechny těžké předměty z polic, zabalily si evakuační zavazadla a čekaly na další zemětřesení. Trávily jsme hodiny sledováním českých komedií, abychom se alespoň trochu rozptýlily. Občas se sice země pohnula, ale jen na vteřinu. “Myslím, že už to bude v klidu,” řekla moje milá hostitelka a šly jsme spát. Měla pravdu, bylo to v klidu. A já mám další důkaz o tom, že jsou věc mezi nebem a zemí…

Šik jako Francouzka? Ne! Zen jako Francouzka

Snažíme se od nich odkoukat barvu rtěnky, účes “vstala a šla” a umění nosit pánské košile. Chceme být šik jako Francouzky. Jenže Francouzky nejsou šik, Francouzky jsou zen. Zen je nové šik.

Být zen znamená dosáhnout stavu, kterému se ve francouzštině říká “bien-être” a čeština ho opisuje slovy zdraví, štěstí, harmonie. Opačný stav neboli “mal-être” se navenek projevuje únavou, podrážděností, psychickými poruchami, náchylností k infekcím a nemocemi obecně.

Novodobé francouzské zen nemusí nutně zahrnovat meditaci v lotosovém květu. Zen v podání Pařínek znamená péči o sebe, o své psychické i fyzické zdraví. Zatímco my v Čechách hltáme tipy na všechna možná francouzská zkrášlovadla, ve Francii jsou nejprodávanější časopisy o zdraví. Péče o tělo “à la française” nejsou jen kosmetické instituty, lekce jógy, zázračné krémy a úžasné parfémy. Péče o tělo znamená ve Francii především péči o zdraví! Ono totiž zdravé tělo všechny ty báječné francouzské kosmetické vychytávky ani nepotřebuje. Vyzkoušeno na vlastní kůži. Když je mému tělu hezky, vystačím si s hydratačním krémem a řasenkou. Když se rozpadám, nezachrání to ani svěcená Bioderma voda, Yves Saint Laurent pod očima a Dior na očích.

Jak tedy být zen? Nevím. Ale tohle zkouším:

1. Poslouchej svoje tělo. Je chytřejší, než si myslíš. Když ti dává najevo, že se necítí dobře, tak něco změň! Neodkládej to na potom, protože potom to bude ještě horší. Správně jez, hýbej se a hodně spi.

2. Poslouchej svoji duši. Když je ti smutno, breč. Když se chceš smát, směj se, přestože je to nevhodné. Buď svá. Zpívej, hraj, tanči a zase čti básničky, protože hudba a poezie tě dělá šťastnou. Piš. Neřeš problémy, které nejsou tvoje, ale před vlastními nezavírej oči. Smiř se s tím, že některé lidi nezměníš. Uč se, protože za pár let už tu možnost mít nebudeš. Nesetrvávej ve vzazích, o kterých dávno víš, že to není to pravé ořechové. Věř na lásku a nepřestávej ji hledat. Neboj se zkoušet nové věci. Měj svoje sny a doufej, že nakonec všechno dobře dopadne.

3. Pečuj o svou rodinu a o své přátele. Jsou to nejbližší lidi, které máš. A moc dobře víš, že neumíš být sama. Zavolej jim, i když zrovna nic nepotřebuješ. Buď laskavá a třeba i oni budou laskaví k tobě. Hraj fér. Omlouvej se a odpouštěj, pokud si to zaslouží.

4. Věř ve věci mezi nebem a zemí. Dostala si přeci důkaz, že opravdu jsou! Neseď dlouho u počítače a už vůbec si ho nepokládej na tělo. Nenos mobil v kapse a pokud ho musíš mít v kabelce, dej ho displejem od těla, ať se zbytečně neozáříš. Přestěhuj klidně celý dům, ale najdi si místo, kde se konečně dobře vyspíš. Zbav se digitálního budíku a mobil na noc vypni. Věř bylinkám a síle přírody.

A tak vypínám počítač, házím učení do tašky a jdu do parku. Cestou nejspíš někomu jen tak zavolám. A třeba už dneska večer budu zen! :)

Jsou věci mezi nebem a zemí. Opravdu jsou!

Jsem nevěřící Tomáš. Věřím jen sama sobě, své rodině, nejbližším přátelům a doktorům. S těmi posledně jmenovanými jsem kámoška už odmala. Mám pochopitelně svého praktického lékaře, zubaře a gynekologa, ale taky endokrinologa, hematologa, kardiologa, alergologa, gastroenterologa a urologa, ortodontistu, očaře, kožaře, plicaře a fyzioterapeuta. Ne, nejsem žádný hypochondr, jen jsem s muzikantskýma ušima podědila i dalekozraké oči, zpomalený metabolismus, suchou kůži a touhu odcestovat za polární kruh, kde nikdy nic nekvete. Hýčkám si svoje nemoci a každý půlrok je pyšně chodím ukazovat pánům doktorům. Oni mi napíší pár barevných pilulek a já jsem zase zdravá holka. Jenže!

To takhle jednoho dne zabalíte třicet kilo oblečení, knížek a kosmetiky a odjedete studovat na rok do Paříže. A propadne vám termín na endokrinologii…pak na hematologii… i na alergologii a na plicním…v kožní ambulanci a taky na očním. Takže vidíte jen přibližně, splaší se vám hormony, svlíkáte se z kůže jako had, hepčík!, něco vám kvete pod oknem a vy na to nemáte prášky, hepčík!, okolí vám říká, že jste hezky opálená, ale vy víte, že za to může prohýřená noc a žlučové barvivo. No a v tomhle stavu přijedete na prázdniny do Čech, kde se vás rodina nejdřív lekne a pak vás dává do pucu rychlostí mechanika formule jedna.

“Takže! V úterý máš kožní, ve středu praktickou doktorku, ve čtvrtek jdeš na masáž, v pátek dopoledne na ultrazvuk a večer jedeme k léčiteli,” nastolila mamka tvrdý lázeňský režim. “K léčiteli, jo?” nechtělo se mi věřit. Naše rodina totiž bylinkáře, mastičkáře a jiné šarlatány nikdy moc nevyhledávala. Ale co. Neodporovala jsem. Byla jsem vděčná, že se o mě někdo stará. Naložili mě tedy do auta a odvezli do Bezdíkova k Písaříkovi.

Otevřel nám usměvavý důchodce v teplákách a pantoflích. Nejprve se nás zeptal, kde přesně bydlíme, pak se na chvíli zamyslel, pokýval hlavou a řekl: “No jo, tam to září!” Nechápala jsem, vysvětlení jsem se nedočkala, tak jsem se usmála, zula a pokračovala do obývacího pokoje.

“Tak co vás trápí, slečno?”

Pocit samoty, jazyková bariéra, kulturní bariéra, zkouškový, byrokracie, rozpadlý vztah a nulová perspektiva na nový, rozpadlé přátelství, závislost na rodičích, neschopnost rozhodnout se pro jedno povolání…

“Suchá kůže,” řekla jsem.

“Tak se na to podíváme,” řekl on a vzal do ruky virguli.

A pak přesně diagnostikoval všechny moje choroby, o kterých jsem věděla, a navrch přidal několik, o kterých jsem neměla ani zdání. Nadiktoval mi pár bylinkových čajů a koupelí a já myslela, že tím naše sezení skončilo. Jenže pak přišlo to hlavní.

Položil nade mě dlaně.

“Co cítíte?”

“Teplo.”

“A co to teplo dělá?”

“Točí se.”

V tu chvíli nade mnou kroužil rukama.

“Otočte se na břicho. Co cítíte?”

“Tlak.”

Zatlačil mi na ledvinu aniž by se mě dotknul.

A pak mi začaly téct slzy. Necítila jsem smutek ani jsem nebyla ohromená jeho nadpřirozenými schopnostmi. Vůbec jsem nechápala, proč brečím. Nechtěla jsem brečet! Já přeci nad sebou nikdy nebrečím! Všechno zvládnu! Zatnu zuby a všechno zvládnu!

Ale v tu chvíli jsem to nezvládla. Něco se ve mě uvolnilo a já brečela jak želva celou cestu domů, celý večer a další dva dny. K tomu mě bolelo celé tělo jako při chřipce.

“Pijte bylinky a přiběhněte hned, jak přijedete z Paříže, a dáme vás dopořádku,” rozloučil se se mnou ten starý pán, opálil si ruce nad zapalovačem a odmítl si říct o peníze.

Jsou věci mezi nebem a zemí…

P.S. Příště bude trochu osvěty, protože to, co jsem se dozvěděla, prostě musím poslat dál.

Pohovor na manželku

„A chcete to k oknu nebo do uličky?“ navnadila mě včera slečna za odbavovací přepážkou na představu poloprázdného letadla. „K okýnku prosím!“ odpověděla jsem bez sebemenšího zaváhání, protože u okýnka je to nejlepší. Mám výhled, oporu pro klimbající hlavu a dostávám jako první v řadě občerstvení.

Patnáct, šestnáct, sedmnáct, sedmnáct A! Tak tady to je. Zase nad křídlem. Výhled se dnes nekoná, tak tedy rychle časopisy dolů a kufřík nahoru, než mě spolucestující ušlapou. Sedím a raduju se z volné trojsedačky. Moje radost trvala přesně jeden reflexový perex. Pak přišel francouzský „drinking team“ vracející se z nízkonákladové Prahy nízkonákladovými aerolinkami a obsadil moji řadu, řadu přede mnou a řadu za mnou. Měli brýle Emporio Armani, v uších štrasové naušnice, ve vlasech příliš mnoho gelu a troubili do všech stran, že jim vůbec nevadí, že je v Paříži 13 stupňů, protože oni nejsou z Paříže. No, ani to nemuseli říkat.

Pět minut do startu, hodina a půl letu, to je dohromady krušných devadesát pět minut zkoumavých pohledů, poznámek a narážek. Myslím, že tentokrát se mi budou hodit letuščiny instrukce, kde naleznu nouzový východ.
Letadlo stále sedí na zemi, přestože tou dobou mělo přeletět české hranice. Německé hranice. Francouzské hranice. Letadlo stále sedí na zemi a my v něm, přestože jsme měli být v Paříži. Vzduch se dá krájet, klimatizace nefunguje, letušky nemají žádné informace, ale alespoň mají vodu. Když mi můj spolusedící z řady sedmnáct podává kelímek, tak mu jako slušně vychované děvče hezky nahlas poděkuji. „Merci!“ Můj záměr byl jediný: ukázat, že mluvím a hlavně rozumím francouzsky. Chtěla jsem burany trochu vyvést z míry. Místo toho jsem vyvedla z míry sebe a chytila se do vlastní pasti.

Začalo to zcela nevinně:
„Ty mluvíš francouzsky?“
„Ano, mluvím francouzsky.“
Chvíli ticho. Krátký nenápadný pohled na mě. Dlouhý nápadný pohled na mě.
„Proč mluvíš francouzsky?“ Tuhle zvláštní otázku mi pokládají Francouzi celkem často.
„Protože studuju v Paříži.“
Můj vítězoslavný pohled na něj. Jeho zmatený pohled na mě.
„Ale čteš si česky.“
„Ano, protože jsem Češka a studuju i v Čechách.“
„Ty jsi na Erasmu?“
„Přesně tak.“
„A kolika jazyky mluvíš?“ I tuhle otázku mi pokládají Francouzi často.
„Francouzsky, anglicky a pár slov španělsky.“
Ticho. Je mi jasné, že on mluví jenom francouzsky. Trapné ticho. Snažím se znovu začíst do článku o Heydrichově manželce.
V tu chvíli hlásí kapitán, že letadlo má poruchu a budeme muset vystoupit. Hlášení je samozřejmě i v angličtině.
„Co říká?“ „Drinking team“ nerozuměl ani slovo.
„No…že…se omlouvá, ale musíme…vystoupit,“ překoktala jsem.
Další hlášení. Tentokrát o tom, že se nemáme vzdalovat od gatu.
Tázavé pohledy na mě.
„Máme zůstat u…(jak se sakra řekne gate)…brány.“
„Aha.“
Uf, trefila jsem to.
U brány či gatu nám rozdali stravenky a potěšili nás zprávou, že další informace budou za dvě hodiny. Při vystupování z letadla jsem se stačila mým milým Francouzům ztratit, ale oni si mě bohužel znovu našli. Sousedovi jsem se nejspíš opravdu líbila, a tak v konverzaci pokračoval i v opraveném letadle. Ona to vlastně nebyla konverzace, ale takový pohovor. Pohovor na manželku.

„Co budeš dělat, až dostuduješ“
„Máš ráda psy? Já mám totiž rotvajlera.“
„Děláš nějaký sport? Hrozně rád sportuju.“
„Cestuješ ráda? Já jo.“
„Líbí se ti víc ve Francii nebo v Praze?“
Nejspíš jsem úspěšně prošla prvním kolem, tak se mě rozhodl kontaktovat jako úspěšnou kandidátku.
„Máš facebook?“
„A dala bys mi tvoji adresu v Paříži? Já jsem totiž napsal knížku a rád bych ti ji poslal. Samozřejmě zdarma.“
„A kdybys někdy měla čas, můžeme si spolu někam vyrazit.“
Napsala jsem mu na kus papíru svoje jméno a pařížskou adresu jsem zapřela. Žádost o přátelství mi poslal ještě dřív, než jsem stačila vyjít z letiště. Myslím, že ji nepřijmu. Z žádosti o přátelství by se totiž na první schůzce mohla vyklubat žádost o ruku.

Tajemství Pařížanek odhaleno!

Už je pár měsíců pozoruju. Jsou (skoro) všechny krásně štíhlé, upravené, ať jdou se smetím nebo na “randevů”, skvěle oblečené a přitom se zdá, že ráno popadly první košili, co na ně vykoukla ze skříně. Klidně pánskou. Nenechte se vodit za nos, mají to všechno moc dobře promyšlené. Ale já je prokoukla! A teď vám odhalím ta nejtajnější tajemství Pařížanek! :)

Přikázání první: kosmetický institut navštěvovati budeš a “chlupodračice” tvou nejlepší kamarádkou se stane. Jinými slovy jsou Pařížanky všechny masochistky a nechávají se depilovat horkým voskem u kosmetičky. Co bych to byla za Skoropařížanku, kdybych to taky nevyzkoušela, že! Do institutu krásy jsem se neodvážila, ale v Monoprix jsem zakoupila vosk s vůní lesního ovoce, co depiluje i při pokojové teplotě. Zapomněla jsem ale, že teplota v mém pokoji bez ústředního topení zdaleka nedosahuje standardní pokojové teploty, takže lesní ovoce zatuhlo. Střídavě jsem ho zahřívala ve vodní lázni a nedočkavě mazala na lýtka. Přiložila jsem pásku a trhla. Poprvé a naposled! Au! Snad tím aspoň půjdou slepit rozbité hrníčky…

Přikázání druhé: štíhlá budeš, i kdybys zdraví obětovati měla. Zkrátka a dobře zapomeňte na bájný matebolismus Francouzek, co zvládne každý večer červené víno a bílou bagetu. Pařížanky frčí na dietách víc, než kdokoli jiný. Hromadně se tu drží Dukanova dieta, v samoobsluze běžně koupíte hyperproteinové “sladkosti”, nápoje, dopňky stravy podporující hubnutí, detoxikační nápoje, zázračné pilulky, krémy na celulitidu na stehnech, na bocích, na břiše a dokonce zeštíhlující krémy pro muže. O regál vedle seženete stahovací kalhotky a podprsenku Wonderbra (to zatím jen pro ženy). Přidejte běhání, protože kdo neběhá v centru města, není pravý Pařížan, a pár desítek schodů v metru. Jak prosté!

Přikázání třetí: bez krabičky cigaret neobejdeš se. Kouří tu snad všechny, ale naštěstí ne v uzavřených prostorách. Samozřejmě. Když se jdou večer bavit, nechtějí, aby jim načichly šatičky.

Přikázání čtvrté: v balerínách i v mrazu choditi budeš, silonových ponožek doma zanecháš. Především černošky jsou v tom přebornice.

Přikázání páté: na skútru či na kole ve vysokých podpatcích a sukni si vyrazíš. Mezi auty se hbitě propleteš, šlapáním se nezapotíš a make-up tvůj úhony nedojde. Jak to dělají, netuším.

S tím souvisí přikázání šesté: chodce přecházejícího na červenou s úsměvem pustíš, sama stojíš na zelenou. Občas si tu připadám jako v Bulharsku, jen místo kývání tu zaměňují barvy.

Přikázání sedmé: fronty s úsměvem vystojíš. Na zkušební kabinku, do restaurace, do klubu, do obchodu a samozřejmě na úřad.

Přikázání sedmé: malé oblečení a boty nakoupíš a do měsíce vrátíš. Prodavačky se nad tím nepozastavují a ochotně vrací peníze.

Přikázání osmé: pouze kartou všude platiti budeš, hotovost při sobě neponecháš. To jen já jsem zkoušela platit stoeurovou bankovkou. Nepodařilo se.

Přikázání deváté: buržoazní původ svůj nezapřeš a najmeš si: paní na úklid, slečnu na hlídání, učitelku klavíru, instruktora plavání…

Přikázání desáté: rozvedeš se a muže přes internet vyhledáš. Přes padesát procent manželství se ve Francii rozvádí a internetové seznamky tu mají žně.

A jaká další tajemství se mi podařilo odhalit?

Že mít kvalitní kabelku a boty není luxus, ale norma.

Že “čím víc oprýskané nehty, tím víc Paříž”.

Že oběd je jídlo, které se nevynechává, i kdyby měl podnik zkrachovat a škola spadnout.

Že jedině americké může být lepší než francouzské.

Že na světě jsou jen dvě značky mobilních telefonů: iPhone a Blackberry.

Že Paříž je nejlepší město na světě, a proto nemá cenu cestovat.

A tak balím kufr a jedu na prázdniny do Čech. A pak do Benátek. A do Londýna. Nejsem totiž Pařížanka. :)

O Paříži si zpívám

Každá píseň je podle mě o lásce. O lásce milostné (to nejčastěji), o lásce k přírodě (kotlíkářům zdar), o lásce k zemi nebo místu. Pánové V+W milovali Španělsko, tak si o něm zpívali. Já si zpívám o Paříži a se mnou francouzští šansoniéři a šansoniérky napříč celým dvacátým stoletím. Pokud si chcete zpívat taky, dejte, jak se hezky česky říká, volume doprava a čtěte dál.

Jestli život lidský začal od Adama, šanson francouzský od Edity. Přeháním, já vím. A navíc se dopouštím velkého hudebního klišé, když jako první příspěvek uvádím právě Piaf. Ale ja prostě musím! Ona o Paříži nezpívala, ona jí byla. Možná je historka o děvčátku narozeném na ulici jen součást pozdější reklamní kampaně. Možná za války spolupracovala s Němci. Možná se upila a ufetovala k smrti. Možná. Ale o Paříži zpívá s takovým prožitkem, jako nikdo jiný. To je jisté. Tak tedy Édith Piaf – Paris.

Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí žena. V případě Piaf stálo za úspěchem jedné ženy mnoho mužů. Jedním z nich byl arménský písničkář, který pro nedomykavost hlasivek nebyl zrovna miláčkem publika. Tak raději psal písničky pro Édith, která mu na oplátku pomohla vybudovat kariéru. Ten písničkář není nikdo jiný než “francouzský Frank Sinatra” Charles Aznavour. A tady je Paříž očima a ušima Charlese Aznavoura.

Jacques Brel měl být po otci textilním továrníkem v Belgii, ale zlákalo ho umění a volání tísíce jmen Paříže. Ještě že tak!

Uf. Titány máme za sebou a teď si možná poslechnete i někoho, koho neznáte. Velký Sinatrův hit Somwhere beyond the sea napsal francouzský zpěvák a skladatel Charles Trenet pod názvem La Mer. Líbí se mi ten rozdíl amerického swingu a francouzského šansonu. Ale od moře zpátky do Paříže! La Romance de Paris.

A máme tu znovu valčík a znovu akordeon. Paříž jako vyšitá od Fancise Lemarqua.

Původem rumunská židovka se sametovějším hlasem, než měla Piaf. Renée Lebas. Psal pro ni Lemarque, Aznavour i Brel. Jenže jednička byla vždy Édith, a tak se Lebas od šedesátých let věnovala už jen produkci.

Ve zlatých šedesátých se zrodila další světová star. Gilbert Bécaud. Byl prý i v Československé televizi a to už je co říct. :) Záznam se mi najít nepodařilo, tak posílám alespoň krásně dobový klip k L’Important c’est la rose. A o Paříži zpívá Bécaud prosím pěkně v němčině! :D Ten jazyk mi rve uši…

Německy zpívala i křehká Barbara. Raději si poslechněme, co se jí stalo stalo 15. srpna v Paříži. Hezky ve francouzštině.

Může se stát z Miss Egypt šansoniérka? Proč ne. Dalida dobyla Paříž přes estrádu. A přes pár postelí. Byla to holka se špatnou pověstí.

Juliette Gréco šla cestou spíše intelektuální. Byla tak intelektuální, že vystupovala i v Bratislavě! A mimochodem, je to první zpěvačka z mého seznamu, která ještě neleží na Père-Lachaise…

Cigaretami prošpikovaný bouřlivák Serge Gainsbourg už tam leží. Hit Je t’aime chtěl původně zpívat s Bardotkou, ta ho odmítla, tak zkusil Jane Birkin. Zabrala. Mají spolu dceru. Paříž si Serge nejvíce užíval po boku krásné ženy. Jak jinak. Serge Gainsbourg a Dalida – Rues de mon Paris.

Francouzský Kája Gott se jmenuje Johnny Hallyday. Nikdo ho neposlouchá a všichni ho znají. Vydal přes padesát desek, natočil jedenáct filmů a říká se mu Elvis. Chudák Elvis! Jestli ho chcete slyšet, najděte si ho sami. Je ho plný youtube. :)

Michel Sardou zpívá často politicky. Opěvování krás Paříže jsem u něj hledala marně, tak snad alespoň zábavné a pravdivé J’habite en France!

Čím víc se propracovávám k současnosti, tím hůř se mi písničky o Paříži hledají. Nejsou. Zpívat o Paříži prostě není v módě. Sem tam se díra zaplácne přezpíváním Aznavoura nebo Piaf a to stačí.

Kdo mě tedy zaujal na současné francouzské hudební scéně?

• Zazie – Její věci jsou originální a 100% francouzské.
• Lara Fabian – Už jsem se chtěla radovat, že ve Francii mají alespoň jednu bezchybně intonující zpěvačku s tříoktávovým rozsahem. Neraduju se. Lara je Belgičanka. Absence dobrých zpěvaček způsobila, že v zemi galského kohouta mohla krákorat i Iva Frühlingová.
• Zaz – Je to hezké, je to francouzské, má to zajímavý hlas, ale poslední dobou už je nějak “přezazováno”. P.S. Přijede letos na Colours of Ostrava. Ale pššššt! :)
• Vincent Delerm – Pěknej chlap za piánem. Že moc neintonuje? Nevadí.
• Shy’m – Popík na francouzský způsob. Konečně proč ne, poslouchat se to dá.
• Mika – Na blbou náladu funguje spolehlivě.

Jistě jsem na spoustu francouzských autorů a interpretů zapomněla, jistě jich spoustu ani neznám. Ale tyhle znám, tak je posílám dál. A pokud se vám zalíbí aspoň jedna písnička z mého dnešního “playlistu”, budu moc šťastná.

Happy new New Year!

Pojďme se dohodnout, že přesuneme Nový rok. Leden je prostě blbej měsíc pro novoroční oslavy, předsevzetí a začátky vůbec. V přírodě všechno spí a já bych taky nejradši někam zalezla. Nebo ještě lépe – vůbec nevylezla. Z postele. Venku zuří vánice, ve škole zkouškový. Na lyže můžu zapomenout z nedostatku času, na výprodeje oblečení z přebytku tělesné hmoty po Vánocích. Na předsevzetí nemám energii, protože ji všechnu spotřebuje snaha se zahřát. Narodila jsem se v červnu do těch nejpařákovatějších pařáků a jakmile klesne teplota pod dvacet stupňů, zamrzám. Nesnáším zimu, nesnáším leden a nesnáším Řehoře, že vymyslel tenhle kalendář.

Jistě uznáte, že po pěti stech letech používání si náš kalendář zaslouží reformu. Je nejen zastaralý, ale taky genderově nekorektní, protože nám ženám je v lednu mnohem větší zima, a zeměpisně diskriminující severní polokouli, která je nucena slavit příchod nového roku zalezlá v bytech nebo restauracích.

Navrhuji následující:

Rok 2013 začne v březnu, konkrétně 20. 3., tedy na první jarní den. Neříkejte, že to nejde. Ježíš se prý taky narodil v létě a slavíme ho v prosinci. Po letošních Vánocích tedy v klidu uklidíme ozdobičky na půdu a dál budeme dělat, jakoby nic. Žádný Silvestr. Stejně jsme všichni přecpaní z Vánoc, v hlavě ale už máme práci nebo školu, tak proč se nutit do dalších oslav. Tři měsíce si oddychneme a pak to roztočíme na Josefa. Stejně je to hezčí jméno, než Silvestr. A hlavně! Je hezky (většinou) a je teplo (relativně)!

Příchod nového roku se bude povinně slavit venku. Vysoce doporučené je piknikování v parku, u řeky nebo aspoň na zahradě. Přípustné je rovněž grilování a opékání. Sebe na sluníčku, buřtů na ohni. Dobře, klidně si udělejste ty vaše silvestrovské (tedy vlastně josefovské) chlebíčky, ale sníst je musíte venku! Na sebe si vemte něco barevného, je přeci Josef! Hm. Zatím to nezní tak slavnostně, jako Silvestr, ale časem si zvykneme.

Opíjejte se na Josefa světově – českým pivem, francouzským vínem a irskou whiskey. Doporučuju vybrat ale jen jednu destinaci, aby z toho na Nový rok nebyl pořádný světabol. Naposledy si zakuřte a dejte si pořádný kornout zmrzliny, když je tak hezky. Od zítřka totiž začínáte plnit svá novoroční předsevzetí a jistě vám to půjde lépe, než v lednu.

Televize bude na Josefa zakázaná. Nejvyšší zákaz uvaluji na rádoby zábavné pořady, snad jenom ty s Menšíkem se povolují.

Tak co říkáte, nebyl by Nový rok na jaře veselejší? Mou petici za nový Nový rok podepisujte v komentářích. Já ji pak někam odnesu. Třeba na nádraží. :)

PF 2013