Jak nepřepálit začátek?

Před třinácti lety  mé dětské oplácané já zažilo jeden z nejpotupnějších okamžiků v životě. Atletické testy. Třídu čerstvých primánů  tenkrát donutili přijít v kraťasech do gumy a obrovských bavlněných tričkách na atletický stadion a skákat, házet čímsi a doběhnout kamsi. Poprvé a naposled jsem se tak podívala na atletický stadion a další týden se nechala  uvolnit z tělocviku. Do dálky jsem skočila metr a při osmistovce umřela po prvním kole. Když jsem okolo sebe viděla všechny ty rychle utíkající hubené děti, rozběhla jsem se co to dalo hned po startovním výstřelu. Přepálila jsem začátek a odpadla. To já umím.

O deset let později jsem si našla přítele, který se zdál být ten pravý ořechový. I já jsem pro něj byla první měsíce ta nejlepší a jediná, a tak náš vztah postupoval rychlostí blesku. Po čtrnácti dnech jsem do sebe u jeho rodičů cpala kachnu, kterou nejím, po měsíci jsme spolu jeli na dovolenou, po třech měsících jsem místo na tanečním parketě stála na kolečkových bruslích, po šesti jsme hledali společné bydlení. Chtěla jsem být od prvních dnů ta nejlepší přítelkyně, skákala okolo něho jako stepfordská panička a popírala sama sebe. Hnali jsme se za ideálním partnerským životem, který ho nakonec přestal bavit. Zase jsem přepálila začátek.

No a teď stojím znovu na začátku. S mužem, co je Božský. A já nevím, co si s ním počít! Potřebovala bych itinerář, harmonogram, jízdní řád. Někoho, kdo by mi poradil, co a hlavně kdy mám dělat. Po jak dlouhé době vztahu se máme bavit o budoucnosti? Kdy spolu máme strávit noc? A kdy se partner představuje rodičům? Taky bych chtěla znát míru. Je to, co dělám, oběma prospěšný kompromis? Nebo se zase nechávám natlačit do něčeho, co bych sama nikdy nedělala? Kolik času spolu máme trávit, aby to bylo „tak akorát“? Vím, že mi nikdo neporadí. Vím, že bych měla být přirozená a poslouchat svoje srdce. Bla, bla, bla. Kdybych poslouchala svoje srdce, tak nocuju před jeho domem, v 6.00 mu nosím teplé pečivo do postele a vozím ho do práce, aby mi neunikla ani jedna minuta, kdy můžu být s Ním.

Kdepak, začátek vztahu je strategický bod číslo jedna. Nesmím přecenit svoje síly a hnát se dopředu, naopak jeho bych měla brzdit v otázkách „Kde se vidíš za pět let?“ a „Chtěla bys rodinu, že jo?“. Taky by se ze mě  neměla stát vášnivá cyklistka jen pro jeho hezký oči. On kvůli mě nezačne sledovat módu, tak co. Měla bych si udělat čas na svoje kamarády, kteří mi zůstanou, až se rozejdeme. Až se rozejdeme. Přemýšlím o tom, co bude, až skončí vztah, který sotva začal. Asi prostě moc přemýšlím. Měla bych víc poslouchat své srdce. Možná mu zítra v 6.00 přinesu teplé pečivo do postele.

Rubriky: Uncategorized | Štítky: | 25 komentáře

Moje vELLEké dny

„Dobrý den, já jdu za paní Šťastnou,“ ohlásila jsem se na recepci časopisu ELLE. Nenesla jsem tam ani pizzu ani poštu ani růže krásným redaktorkám. Šla jsem tam, věřte nevěřte, pracovat. Tedy pracovat. Šla jsem na stáž. Na čtrnáctidenní neplacenou stáž do redakce nekonečné pohádkové knížky pro velké holky.

To pondělí byl nejteplejší den letošního léta. Kdybych si tenkrát šla sednout s kamarádkou na skleničku proklatě studeného frappé, přesně bych věděla, co si mám vzít na sebe. Ale do redakce módního časopisu? Dodnes jsem nedokázala uklidit zpátky do skříně všechny věci, které jsem si večer předtím vyzkoušela. Krátké šaty? A opravdu se ti bude chtít celou cestu do Prahy rychlíkem R 703 Šohaj držet kolena u sebe? Dlouhé šaty! V Abú Dhabí nebo aspoň na promenádě v Bašce bys jistě byla za hvězdu. Ale v redakci?! Kalhoty? Upeču se. Kraťasy? Nejdu na fotbal. Tričko? Zpotím se. Tílko? Je mi malý. Halenku? Není mi padesát. Baleríny? Podpatky? Černou tašku, šedou tašku, bílou tašku? Nikam nejdu!

No šla jsem, jistěže jsem šla. V bílém tričku, kraťasech neidentifikovatelné barvy a neonově růžovém saku. Trendy za každou cenu a zpocená už na nádraží.

„Nejste náhodou Zuzana? Já jsem Bára,“ vítala mě usměvavá editorka ELLE, které jsem drze poslala své CV a ona odepsala: „Tak přijďte.“ Přišla jsem, se všemi si potykala a úspěšně zapomněla jejich jména. „Kdo je tady novej, chodí všem pro vobědy,“ halekal na mě přes půl redakce chlapec v kraťasech, bavlněném tričku a s podivnou vlnou ve vlasech. Tak já teda rozhodně nikomu pro obědy chodit nebudu. Nejezdím 60 kilometrů tam a zpátky, abych někomu běhala pro Yam Yam. Chci se něco naučit. Bára mi řekla, že mám udělat Knihu. Jistě vím, co to je, protože jsem viděla film Ďábel nosí Pradu. „Nooo…jasně, že viděla!“ Neviděla. A nemám ani tušení, co mám dělat. To to pěkně začíná!

Kniha jsou fotografie všech modelů pro příští číslo, teď už to vím, protože v pondělí jsem z redakce utekla ve tři, abych dohnala povinnou filmografii. A taky vím, že vokna je seznam stránek a článků, nad kterým se debatuje na poradě. Kromě terminologie jsem si v pondělí vyslechla ještě pár nepříjemných dotazů jako „Kolik ti je? Vypadáš jako zralá žena,“ nebo „A ty jsi co zač?“ Ne, nezlobím se na ně. Vetřu se do jejich práce a oni si mě potřebují vyzkoušet. Jsou vlastně všichni velmi milí a jakmile během pár dnů poznali, že nejsem dobrá jen na vaření kafe, dali mi šanci. V říjnové a listopadové ELLE najdete moje texty a překlady, dělala jsem rozhovor s šéfkuchařem Alcronu, spolupracovala jsem na rubrikách Módní novinky a Style spy, organizovala focení bister, překládala rozhovor s novozélandským kadeřníkem Craigem Hughanem a filmovou star Julií Roberts. Můj osobní medailonek vyjde v listopadu v rubrice guest list, tak si mě nezapomeňte koupit! :)

Našla jsem se, ELLE je moje malá Paříž, která mi tak chybí. Je prostě krásná, má styl a přitom není prázdná. A já konečně poznala práci, kterou bych chtěla dělat. Ohromně mě baví psát, překládat zajímavé texty, fotit krásná místa, poznávat nové lidí. A jen tak mimochodem, do redakce se chodí na desátou a porada je v jedenáct. No není to ráj? Jenže do ráje se jen tak někdo nedostane. Během mé stáže naopak museli dva lidé z ELLE pryč. Ne proto, že by dělali svou práci špatně, ale kvůli úsporným opatřením. Svět médií je prostě tvrdý. Ale já se nedám!

Vím, co budete chtít nosit na podzim, kam půjdete na večeři a jak budete vonět. Je to všechno jenom hra. Pohádka, kterou pro nás píší ženy z masa a kostí, některé z více masa a jiné z více kostí, co nosí spíš Zaru než Pradu. Ale všechny (pardon, všichni!) dělají svou práci tak dobře, že jim každý měsíc žereme i s navijákem módní trendy, beauty tipy, kulturní novinky, fejetony a zamyšlení. Dávají nám pocit, že svět je plný krásných lidí, krásných věcí a skvělých zážitků. A já takový pocit aspoň jednou za měsíc potřebuju.

Rubriky: Uncategorized | Štítky: | 29 komentáře

Cizí žena v cizím pokoji

Zdá se, že tu pro mě skončil jeden flám. Mejdan s názvem Svět, kde dělal dýdžeje zvoník od Matky Boží a svítila Eiffelovka, je pryč. Na to, kdy se začal, marně vzpomínám. Jsem prý doma, jenže se cítím jako cizí žena v cizím pokoji. V malém českém pokoji, co je tak strašně omezený. V tom pokoji jsem dítě, co odpovídá na otázky: „co z tebe bude?“, „kdy už dostuduješ?“, „proč s nikým nechodíš?“. Zase žiju z kapesnýho a zase se nechci snížit k brigádě v Kauflandu. Když nechci dohodit doktora nebo právníka, šlapu si prý po štěstí. Když mám v životopise Sorbonnu, jsem šprt a snob. Každý mě soudí a každý ví, co bych měla dělat.

Jsem zas tam, kde bydlím nejmíň dvacet  let. Žiju ve svém pokoji, který mi tak chyběl a který už vůbec není můj. Jsem asi jiná. Jsem jak vagón, když ho odpojí. V tom pokoji nemusím skoro nic, je pohodlný až běda. Pryč jsou dny, co byly výzva. Proč jsem vlastně tady a proč v pyžamu? Přistihuju se, jak ztrácím průbojnost a ambice. Nechávám se uchlácholit teplou stravou, teplou vodou a peřinou. Říkám si, že jeden výjezd do zahraničí stačí a že u maminky je to stejně nejlepší. Ne, není. Je to jen nejpohodlnější.

Ale konečně nejsem sama. Chyběly mi hlasy rodičů, štěkot psů a zvuky našeho domu. Pocit bezpečí. Chyběl mi věčně zvonící telefon a kamarádi, které právě teď napadlo něco podniknout. Chyběl mi obdiv mužů, co mi kupují perly a nazývají mě múzou. Učím se nepostrádat přátele, kteří mi za deset měsíců nenapsali řádku a ruší má pozvání. Všechno se mění a vztahy nejsou výjimkou. A snad je to tak správně. Nejspíš bychom si na takovém setkání po roce ani neměly co říct.

Mám všechno to, co jsem postrádala v Paříži, ale nemám Paříž. Ta je mi dobrým milencem, ale špatným manželem: žít s ním je nemožné, ale vzdát se ho nedokážu. Paříž znamená krásu, svobodu, emoce, vzrušení, inspiraci, Praha a Kolín jsou klid, zázemí, jistota, rutina. Nedokážu žít ani bez jednoho z nich, tak mi nezbývá než z klidných vod manželského života občas uniknout do náruče Paříže. Jen tak si ulítnout…

Tam někde v náruči svobodné Paříže se mi přihodila zvláštní věc. Dospělost. Schopnost postarat se sama o sebe a případně i o druhé. Dovednost nerozházet všechny peníze za nesmysly. Je to tak trochu paradox, že právě Paříž, město tisíce možností a lákadel, mě vychovalo. Ale stalo se to a já si teď zpátky v dětském pokojíčku připadám jako cizí žena v cizím pokoji. I když je to někdy hodně fajn.

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , , , | 31 komentáře

Od Mademoiselle Suzanne pro Zuzanu

Tohle průvodce Paříží od Mademoiselle Suzanne pro Zuzanu, co před deseti měsíci přistála v Paříži s těžkou hlavou a ještě těžšími kufry, a pro všechny podobné mesdemoiselles. S turistikou má jen pramálo společného, protože Zuzana věděla, kolik měří Eiffelovka, kudy v Louvru k Moně Lise a že na Champs-Elysées neroste obilí. Netušila ale, kde rozmění stoeurovou bankovku, kam má jít na večeři, co nestojí jako týdenní nákup, a že s formuláři si nemá dělat starosti. Prostě bych ráda Zuzaně sdělila všechno to, za co by mi před tím necelým rokem líbala nohy a utrhala ruce: svoje zkušenosti.

Kapitola první: Balení. Snaha zabalit si kufr na půl roku nebo nedej bože na rok je zbytečná. Proč? No jedeš přeci do Paříže. Zabal si jako na týden, přihoď tam zimní kabát a je to. Stejně si tam všechno koupíš, protože oblečení je ve Francii hezčí a levnější. Nezapomeň na spacák, bydlení v tom nejkrásnějším městě světa je tak trochu kemping.

Kapitola druhá: Doprava. Nepanikař, když u sebe nemáš drobné na lístek na vlak nebo na metro, automaty jsou chytré a berou i karty. Jízdenku už máš a teď projdi tím turniketem. Menší kufr si dej před sebe, větší co nejblíž za sebe. Cvakni lístek, co nejrychleji proběhni všemi těmi zábranami a snaž se neupadnout přes kufr. Vidíš? Funguje to. A jen tak mimochodem – Roissybus by tě z letiště dovezl až do centra, vlakem jsi vůbec nemusela jezdit.

Kapitola třetí: Bydlení. Zvykneš si. Na nedostatek místa, přebytek věcí, na spaní na zemi nebo u stropu, na to nesprchovat se denně horkou vodou a mýt nádobí v umyvadle. V Čechách si pak budeš připadat jako v luxusních lázních.

Kapitola čtvrtá: Orientace. Máš orientační smysl, i když se ti to nezdá. Párkrát se ztratíš, objevíš místa, o kterých jsi netušila, a najednou tě to ztrácení se začne bavit. Neboj se, v každé druhé ulici je autobusová nebo vlaková zastávka a v centru metro. Nemůžeš se úplně ztratit.

Kapitola pátá: Francouzština. Umíš francouzsky, jen jim nerozumíš. Je to tím, že jsi za celé své studium koutkem oka zahlédla jen dva rodilé mluvčí a toť vše. Znáš skoro všechna slova, co ti říkají, ale musíš se naučit je poslouchat. Nestyď se za chyby, přízvuk a mluv! Neboj se, zlepší se to. Opravdu.

Kapitola šestá: Škola. Pokud zvládneš zápis a informační týden, zvládneš celé studium. Budeš muset vyplnit asi tisíc formulářů různých velikostí a barev, ale neboj, nikdo ty formuláře nebude kontrolovat. Předměty vybírej s rozvahou, čekají tě tříhodinové přednáškové bloky, tak ať jsou aspoň trochu zajímavé. Na konci semestru máš ústní zkoušky, na ty se nauč, nikdo ti nic zadarmo nedá, ale budou shovívaví. A nezapomeň, že nejdůležitějším člověkem na Sorbonně je sekretářka.

Kapitola sedmá: Jídlo. Potravu ducha už jsme probraly, tak teď k potravinám. Nejlepší a nejlevnější restaurace jsou okolo Saint Michel. Tři chody za deset euro, to není na Paříž špatné, hm? Zajdi s občas na sushi, ochutnej makarony v Ladurée a dej si italskou zmrzlinu v Amorinu. A to nejdůležitější! V každé restauraci se nech usadit číšníkem a bagetu neukusuj, ale ulamuj. A pokud jíš ve společnosti, konverzuj a až potom jez.

Kaptola osmá: Móda. Co ti budu povídat, budeš muset trochu změnit styl. Tady za hvězdu v džínách, tričku a koženkových botách nebudeš. Kup si Elle, Vogue a dívej se okolo sebe, co se nosí. Nutně budeš potřebovat: kožené boty, jednoduchou košili, značkové džíny, Longchamp kabelku, padnoucí sako, různobarevné šály, šátky a baleríny, brýle Ray-Ban. Zapomeň na: žabky, legíny se sukní, tělové silonky s leskem, koženkové bundy, boty, kabelky, džíny a topík jako oblečení do klubu, univerzální černou kabelku.

Kapitola devátá: Peníze. Jo, abys měla na všechny ty hadříky, budeš se muset trochu uskromnit. Máš velké štěstí, že jsi našla na pařížské poměry levné ubytování, tak ti to šetření půjde snáz. Studentský bankovní účet stojí na rok jen euro, zatni zuby a snaž se ho získat, jinak budeš platit nechutné částky za výběr z české karty. A tu stoeurovou bankovku si můžeš rozměnit v bankách, kde na to mají speciální automat. Chytré.

Kapitola desátá: Přátelé. Už máš kde spát, co jíst a najdeš cestu do školy, teď by se to chtělo s někým seznámit. S Francouzi to nebude úplně jednoduché, ale nenech se odradit. Bližší ti samozřejmě budou ciznci, Češi a Slováci. Nebuď z toho smutná, že se za rok nestaneš pravou Pařížankou. Někomu se  to nepodaří ani za celý život.

Kapitola jedenáctá: Vztahy. Kámen úrazu všech dlouhodobých pobytů v cizí zemi. Přiznej si, že kdyby tvůj vztah v Čechách byl ideální, nikdy bys neodjela. A v Paříži si dej pozor. Budeš často slýchat, že jsi „charmante“, „mignonne“, „jolie“, ale kdo ti to říká? Zaujal by tě, kdyby ti nelichotil? Nejspíš ne. Nauč se být sama, je to osvobozující. A nesmutni, úplně sama přeci nejsi nikdy!

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , , , | 27 komentáře

Svobodně v Londýně

A po Benátkách jsem jela do Londýna, kde se neotřásala zem a překvapivě ani nepršelo. Pohroma měla tentokrát podobu odjezdové tabule vlaků ve Versailles a zlověstně blikajícího nápisu „Train supprimé“ neboli „Je neděle, 7.50 ráno, mašinfíra to včera přehnal s Bordeaux, a tak vlak nejede. Na informace nechoďte, tam taky nikdo není, protože jsme všichni pili spolu. Je nám celkem fuk, že měsíčně platíte šedesát euro. Tenhle vlak prostě nepojede. Běžte si stěžovat třeba na nádraží, hahaha. Vaše RATP.“ Jak by řekli Londýňané – lovely! Za sedmdesát minut odjíždí Eurostar. Stihnu přeběhnout s kufrem celé Versailles a jet z druhého nádraží? A jede mi odtamtud vůbec něco? Nevím. Ale musím něco udělat a nezírat na tu tabuli. Taxi. Vezmu si taxi. Stíhat Eurostar v taxíku má styl.

„Dobrý den, kolik to stojí do Paříže na Gare du Nord?

„Asi tak šedesát euro.“

„Cože? Lístek do Londýna stojí čtyřicet!“

„To víte slečno, je neděle…“

Poučení první: Na Hollywood si hrát jen ve všední den.

„A kolik to stojí na kraj Paříže?“

„To bude za těch čtyřicet.“

Nakonec to bylo za čtyřicet až na Gare du Nord a kdybych mu dala telefonní číslo, kterého se dožadoval, možná by to bylo za dvacku. Každopádně jsem nejen stihla svůj vlak, ale taky si koupila kafe a Elle.

Zbytek dne i celého zájezdu už přinášel jen samá pozitiva a vůbec žádné sociální jistoty. Bydlela jsem na gauči (pomalu si začínám vytvářet závislost na cizí gauče v cizích velkoměstech), jedla fish and chips, pila větší než malé množství cideru a smála se, smála se a smála se. Jela double deckerem i lodí, piknikovala v St. James’s park a obdivovala to krásně vyzdobené město u příležitosti královnina diamantového výročí. Najdou i Češi jednou v sobě tolik vlastenectví, aby 28. října vyzdobili ulice vlajkami? Jednou možná. Snad. Až zapomenou na komunistický první máj.

Osobně jsem Anglii přejmenovala na zemi ošklivých žen a ošklivých psů. Já vím, že každá žena je svým způsobem krásná a že skoro všichni psi jsou roztomilí, jen v Londýně je těch krásných a roztomilých o něco méně. Asi si tam budu jezdit zvedat sebevědomí a možná vezmu na výlet i naše psy. Francouzské.

Je zvláštní, jak lidi změní a sblíží zahranční zkušenost. Moje úžasná londýnská hostitelka je (stejně jako ta benátská) má spolužačka z gymnázia. Měly jsme tenkrát stejnou cestu ze školy, obě hrály na kytaru a nesnášely matiku. Tím naše společné zájmy končily. A najednou spolu sedíme v Londýně a říkáme ty samé věci. Že Paříž a Londýn jsou krásná města, ale v Čechách je život jednodušší, že horká sprcha a vlastní postel jsou neocenitelné poklady, že Louvre nevypere a Tower Bridge neuklidí, že najít a zaplatit bydlení není jen tak. Notujeme si, že spousta známých nám život v zahraničí závidí, ale sami se z Čech nepohnou. Máme obě za sebou pár vztahů a jsme šťastně single. Cítíme se svobodné.

Svoboda, to je právě to slovo, které mě v Londýně napadlo několikrát. Někde mezi Picadilly Circus a Big Benem se můj pocit samoty změnil na pocit svobody. Došlo mi, že zážitky z cest nejsou o nic menší, když je prožiju sama. Že do galerií a divadel se pouští i po jednom a nemusím se s nikým dohadovat, jestli tam půjdeme, nebo ne. Stačí se zvednout a jít. Jít tam, kam chci já. Jenom já. Roztáhnout křídla a letět. Párkrát spadnout na nos, ale pak se zase postavit na nohy. A hlavně se nebát. Svoboda jsou naše křídla. Kdo je nepoužívá, chodí celý život jen po malém kousku země.

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , , , | 13 komentáře

Eat, Pray, Earthquake

Jet na prázdniny z Paříže do Benátek je jako vyměnit život v muzeu za dovolenou v jiném muzeu. Jenže když jsem na dovolené, nevadí mi davy turistů, pouliční prodavači čehokoli a předražené restaurace. Ochotně se držím stáda a tajně doufám, že jeho vedoucí má mapu a nebojí se ji použít. Nakupuju kýčovité pohledy, obědvám zmrzlinu za stovku a večeřím zeleninu z poetického trhu s cenami značně prozaickými. Když jsem na dovolené, užívám si. A když jsem na dovolené v Itálii, užívám si ještě víc! Mám vztah se svou pizzou jako Julia Roberts, raduju se ze života jako Audrey Hepburn a říkám si, že Život je krásný. Zářím. Na každém rohu slyším, že jsem bella, na každém druhém bellissima. Žiju kulturně. Chodím na výstavy, kterým nerozumím, a večer poslouchám Vivaldiho, na kterého jsem zapomněla. Miluju Itálii, miluju Benátky! Ne. Miluju prázdniny v Benátkách. Protože žít se tam prý nedá.

ImagePřestože je vaše škola nebo práce vzdálená vzdušnou čarou pár set metrů, počítejte nejméně s hodinkou cesty. Turisti jsou všude! Na mostech, na lodích, v pověstných úzkých uličkách, kde je nemáte šanci předejít. V období karnevalu by místní nejraději nevycházeli, v zimě téměř vycházet nemohou. Proč? V Benátkách jsou místo silnic kanály a voda, jak známo, v zimě ráda zamrzá. Noční zábavu si moc neužijete – barů je málo a kluby snad žádné. Taky je tu strašně draho. A vlhko. A plíseň. A tak.

Takže kdo má zdravý rozum nebo hluboko do kapsy (případně oboje), utíká z Benátek molto presto. Třeba do Padovy, která byla i mým prázdninovým útočištěm. Jezdí tu auta, autobusy i tramvaje, jsou tu supermarkety a obchody s oblečením, co nestojí průměrný český plat. Piknikovat se chodí na hlavní náměstí a odpočívat do botanické zahrady. Mají tady jednu z nejstarších univerzit v Evropě a snad proto i levnější restaurace a bary. A na památky není Padova o nic chudší než Benátky.

To všechno vím díky bývalé spolužačce z gymnázia, kterou jsem neviděla snad deset let, a až nedávno nás spojil facebook. Ona mi napsala: „Jsem teď v Itálii, přijeď!“ Tak jsem přijela a bylo to báječné. Bavily jsme se o umění, protože ona studuje malbu, o médiích, o Italech a o Francouzích, o mužích a o ženách, o minulosti a o budoucnosti. Za těch pár večerů, co jsme spolu strávily, jsem se o sobě dozvěděla víc než za dlouhé měsíce ve Francii. Potkat člověka s tam velkým psychologickým talentem je velké štěstí! Vyhrála dlouholetý boj s okolím i se svým svědomím a prosadila si malbu jako povolání. Ví, co chce, a nebojí se budoucnosti. I mě se naučila se jí nebát a věřit, že se o mě život postará. „Čeho se lidi jako ty bojí? Máš všechno! Máš vzdělání, krásu, zázemí. Co chceš víc?“ ptala se mě a smála se. A měla pravdu. Nemám se čeho bát.

Image

Jenže pak se začala bát ona. Nemohla jíst, byla nervózní a roztěkaná. Nevěděla proč a příčinu hledala ve sporu s kamarádkou. Daly jsme si dobrou noc, já usnula jak špalek a ona se ještě dlouho dívala do tmy. Zhruba ve tři hodiny ráno jsme odhalily pravý důvod jejího neklidu. Přišlo zemětřesení. Šest stupňů Richterovy škály hýbalo se stěnami, podlahou i nábytkem. Já, odmalička zvyklá na auta nebo vlaky pod oknem, jsem si myslela, že zrovna jede rychlík. Jenže pak se spustila siréna a samy od sebe rozezněly zvony. V nočních košilích jsme vyběhly na ulici a čekaly, co se bude dít. Zemětřesení ustalo a na ulici jsme byly samy. Většina Italů zemětřesení v Padově zaspala…

Tu noc jsme na ulici vyběhly ještě jednou i s doklady, telefonem, penězmi a pitím. Ani tentokrát se ale nic mimořádného nedělo, tak jsme se vrátily do postelí. Spát jsme ale moc nemohly. Vyli psi a křičeli ptáci. Noc jak z béčkového hororu…

Image

Ráno jsme se dověděly, co všechno zemětřesení o pár kilometrů dál způsobilo a jaké jsme měly štěstí. Bály jsme se být v jakékoli budově, tak jsme si udělaly piknik rovnou na náměstí. Nebyly jsme samy, přestože chvílemi pršelo.

Večer nám nezbylo, než se vrátit domů. Sundaly jsme všechny těžké předměty z polic, zabalily si evakuační zavazadla a čekaly na další zemětřesení. Trávily jsme hodiny sledováním českých komedií, abychom se alespoň trochu rozptýlily. Občas se sice země pohnula, ale jen na vteřinu. „Myslím, že už to bude v klidu,“ řekla moje milá hostitelka a šly jsme spát. Měla pravdu, bylo to v klidu. A já mám další důkaz o tom, že jsou věc mezi nebem a zemí…

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , , | 8 komentáře

Šik jako Francouzka? Ne! Zen jako Francouzka

Snažíme se od nich odkoukat barvu rtěnky, účes „vstala a šla“ a umění nosit pánské košile. Chceme být šik jako Francouzky. Jenže Francouzky nejsou šik, Francouzky jsou zen. Zen je nové šik.

Být zen znamená dosáhnout stavu, kterému se ve francouzštině říká „bien-être“ a čeština ho opisuje slovy zdraví, štěstí, harmonie. Opačný stav neboli „mal-être“ se navenek projevuje únavou, podrážděností, psychickými poruchami, náchylností k infekcím a nemocemi obecně.

Novodobé francouzské zen nemusí nutně zahrnovat meditaci v lotosovém květu. Zen v podání Pařínek znamená péči o sebe, o své psychické i fyzické zdraví. Zatímco my v Čechách hltáme tipy na všechna možná francouzská zkrášlovadla, ve Francii jsou nejprodávanější časopisy o zdraví. Péče o tělo „à la française“ nejsou jen kosmetické instituty, lekce jógy, zázračné krémy a úžasné parfémy. Péče o tělo znamená ve Francii především péči o zdraví! Ono totiž zdravé tělo všechny ty báječné francouzské kosmetické vychytávky ani nepotřebuje. Vyzkoušeno na vlastní kůži. Když je mému tělu hezky, vystačím si s hydratačním krémem a řasenkou. Když se rozpadám, nezachrání to ani svěcená Bioderma voda, Yves Saint Laurent pod očima a Dior na očích.

Jak tedy být zen? Nevím. Ale tohle zkouším:

1. Poslouchej svoje tělo. Je chytřejší, než si myslíš. Když ti dává najevo, že se necítí dobře, tak něco změň! Neodkládej to na potom, protože potom to bude ještě horší. Správně jez, hýbej se a hodně spi.

2. Poslouchej svoji duši. Když je ti smutno, breč. Když se chceš smát, směj se, přestože je to nevhodné. Buď svá. Zpívej, hraj, tanči a zase čti básničky, protože hudba a poezie tě dělá šťastnou. Piš. Neřeš problémy, které nejsou tvoje, ale před vlastními nezavírej oči. Smiř se s tím, že některé lidi nezměníš. Uč se, protože za pár let už tu možnost mít nebudeš. Nesetrvávej ve vzazích, o kterých dávno víš, že to není to pravé ořechové. Věř na lásku a nepřestávej ji hledat. Neboj se zkoušet nové věci. Měj svoje sny a doufej, že nakonec všechno dobře dopadne.

3. Pečuj o svou rodinu a o své přátele. Jsou to nejbližší lidi, které máš. A moc dobře víš, že neumíš být sama. Zavolej jim, i když zrovna nic nepotřebuješ. Buď laskavá a třeba i oni budou laskaví k tobě. Hraj fér. Omlouvej se a odpouštěj, pokud si to zaslouží.

4. Věř ve věci mezi nebem a zemí. Dostala si přeci důkaz, že opravdu jsou! Neseď dlouho u počítače a už vůbec si ho nepokládej na tělo. Nenos mobil v kapse a pokud ho musíš mít v kabelce, dej ho displejem od těla, ať se zbytečně neozáříš. Přestěhuj klidně celý dům, ale najdi si místo, kde se konečně dobře vyspíš. Zbav se digitálního budíku a mobil na noc vypni. Věř bylinkám a síle přírody.

A tak vypínám počítač, házím učení do tašky a jdu do parku. Cestou nejspíš někomu jen tak zavolám. A třeba už dneska večer budu zen! :)

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , | 12 komentáře