Eat, Pray, Earthquake

Jet na prázdniny z Paříže do Benátek je jako vyměnit život v muzeu za dovolenou v jiném muzeu. Jenže když jsem na dovolené, nevadí mi davy turistů, pouliční prodavači čehokoli a předražené restaurace. Ochotně se držím stáda a tajně doufám, že jeho vedoucí má mapu a nebojí se ji použít. Nakupuju kýčovité pohledy, obědvám zmrzlinu za stovku a večeřím zeleninu z poetického trhu s cenami značně prozaickými. Když jsem na dovolené, užívám si. A když jsem na dovolené v Itálii, užívám si ještě víc! Mám vztah se svou pizzou jako Julia Roberts, raduju se ze života jako Audrey Hepburn a říkám si, že Život je krásný. Zářím. Na každém rohu slyším, že jsem bella, na každém druhém bellissima. Žiju kulturně. Chodím na výstavy, kterým nerozumím, a večer poslouchám Vivaldiho, na kterého jsem zapomněla. Miluju Itálii, miluju Benátky! Ne. Miluju prázdniny v Benátkách. Protože žít se tam prý nedá.

ImagePřestože je vaše škola nebo práce vzdálená vzdušnou čarou pár set metrů, počítejte nejméně s hodinkou cesty. Turisti jsou všude! Na mostech, na lodích, v pověstných úzkých uličkách, kde je nemáte šanci předejít. V období karnevalu by místní nejraději nevycházeli, v zimě téměř vycházet nemohou. Proč? V Benátkách jsou místo silnic kanály a voda, jak známo, v zimě ráda zamrzá. Noční zábavu si moc neužijete – barů je málo a kluby snad žádné. Taky je tu strašně draho. A vlhko. A plíseň. A tak.

Takže kdo má zdravý rozum nebo hluboko do kapsy (případně oboje), utíká z Benátek molto presto. Třeba do Padovy, která byla i mým prázdninovým útočištěm. Jezdí tu auta, autobusy i tramvaje, jsou tu supermarkety a obchody s oblečením, co nestojí průměrný český plat. Piknikovat se chodí na hlavní náměstí a odpočívat do botanické zahrady. Mají tady jednu z nejstarších univerzit v Evropě a snad proto i levnější restaurace a bary. A na památky není Padova o nic chudší než Benátky.

To všechno vím díky bývalé spolužačce z gymnázia, kterou jsem neviděla snad deset let, a až nedávno nás spojil facebook. Ona mi napsala: „Jsem teď v Itálii, přijeď!“ Tak jsem přijela a bylo to báječné. Bavily jsme se o umění, protože ona studuje malbu, o médiích, o Italech a o Francouzích, o mužích a o ženách, o minulosti a o budoucnosti. Za těch pár večerů, co jsme spolu strávily, jsem se o sobě dozvěděla víc než za dlouhé měsíce ve Francii. Potkat člověka s tam velkým psychologickým talentem je velké štěstí! Vyhrála dlouholetý boj s okolím i se svým svědomím a prosadila si malbu jako povolání. Ví, co chce, a nebojí se budoucnosti. I mě se naučila se jí nebát a věřit, že se o mě život postará. „Čeho se lidi jako ty bojí? Máš všechno! Máš vzdělání, krásu, zázemí. Co chceš víc?“ ptala se mě a smála se. A měla pravdu. Nemám se čeho bát.

Image

Jenže pak se začala bát ona. Nemohla jíst, byla nervózní a roztěkaná. Nevěděla proč a příčinu hledala ve sporu s kamarádkou. Daly jsme si dobrou noc, já usnula jak špalek a ona se ještě dlouho dívala do tmy. Zhruba ve tři hodiny ráno jsme odhalily pravý důvod jejího neklidu. Přišlo zemětřesení. Šest stupňů Richterovy škály hýbalo se stěnami, podlahou i nábytkem. Já, odmalička zvyklá na auta nebo vlaky pod oknem, jsem si myslela, že zrovna jede rychlík. Jenže pak se spustila siréna a samy od sebe rozezněly zvony. V nočních košilích jsme vyběhly na ulici a čekaly, co se bude dít. Zemětřesení ustalo a na ulici jsme byly samy. Většina Italů zemětřesení v Padově zaspala…

Tu noc jsme na ulici vyběhly ještě jednou i s doklady, telefonem, penězmi a pitím. Ani tentokrát se ale nic mimořádného nedělo, tak jsme se vrátily do postelí. Spát jsme ale moc nemohly. Vyli psi a křičeli ptáci. Noc jak z béčkového hororu…

Image

Ráno jsme se dověděly, co všechno zemětřesení o pár kilometrů dál způsobilo a jaké jsme měly štěstí. Bály jsme se být v jakékoli budově, tak jsme si udělaly piknik rovnou na náměstí. Nebyly jsme samy, přestože chvílemi pršelo.

Večer nám nezbylo, než se vrátit domů. Sundaly jsme všechny těžké předměty z polic, zabalily si evakuační zavazadla a čekaly na další zemětřesení. Trávily jsme hodiny sledováním českých komedií, abychom se alespoň trochu rozptýlily. Občas se sice země pohnula, ale jen na vteřinu. „Myslím, že už to bude v klidu,“ řekla moje milá hostitelka a šly jsme spát. Měla pravdu, bylo to v klidu. A já mám další důkaz o tom, že jsou věc mezi nebem a zemí…

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized se štítky , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

8 reakcí na Eat, Pray, Earthquake

  1. Mirek Toms napsal:

    Když člověk něco takového prožije, uvědomí si v jak šťastném koutku země leží naše vlast, vždyť my tu nemáme žádná zemětřesení, hurikány, tsunami, přehnané mrazy ani přehnaná vedra, ani deštné pralesy čí písečné sahary, tady neřádí morové choroby, prostě my tu máme takzvané nebe na zemi, ale nedovedeme si toho vážit, věčně na něco nadáváme, závidíme si a často i nenávidíme – a hlavně krademe mostní konstrukce, železniční koleje a sjezdařské vleky. Co je to s námi, že jsme tak nespokojení a stále proti někomu stávkujeme a řveme v ulicích? Vždyť se nám nikomu nedaří tak špatně jako se snažíme světu namluvit. Jsem rád, že Vy, Zuzanko, máte takovou až nečeskou šťastnou povahu a dovedete se radovat. Zdravím…

  2. Vivi napsal:

    Zuzi,
    už jsem se těšila na italský článek jako Homer na koláček! Bavila jsem se, divila, smála se, chtěla ject okamžitě do Benátek a pak zas „ani náhodou“. Díky za tolik emocí při dnešním nedělním ránu.
    A ano! Život je krásný. Ten, který se snažíme žít i ten filmový (Ty, Frank Capra, James Stewart a Donna Reed to se mnou vážně umí!)
    Milá Zuzi, posílám ti něco milého letního:

    Díky za tvůj dokonalý článek.
    Vivi

    • Moje milá!
      Po italském článku bude následovat článěk britský, neb jsem pár dní podváděla Paříž s Londýnem. Život je krásný! I když jsem teď úplně švorc…:)
      Děkuji Ti za film, není nad to si v třeskuté zimě pustit letní komedii!
      A já na oplátku posílám historku z vlaku Paříž-Londýn. Je to vlastně jen jedna věta. „Ten má sluchátka jak Otík! Jak Otík Rákosník,“ znělo na celý Eurostar a já hned věděla, odkud je ten korpulentní pán v džínách a tričku.

  3. udvouverunek napsal:

    Teda, tomu říkám pořádný článek! Chvíli jsem nevěděla, zda je to fikce nebo ne. Jsem ráda, že to dopadlo takto a ne hůře a že jste obě v pořádku, protože jeden nikdy neví…
    Ale hlavně, že někteří lidé jsou pořád nespokojení a pořád frfňají – je moc horko/moc zima/moc prší/moc svítí slunce… Takoví by obzvlášť potřebovali zažít nějaký zemský extrém a pak už by byli ticho jako pěna a vážili si toho, co mají.
    Díky, Zuzi, za pěkný popis Itálie. Tuhle zemi miluju, i když nejčastěji mířím až dolů na jih. Historii severu jsem ještě nějak nestihla objevit a zažít, ale koukám, že o dost přicházím! Měla bych to napravit… kdo pojede se mnou? :-)
    Verunka

    • Verunko, přísahám a slibuji, že fikce se na mém blogu nikdy neobjeví. Šokovala mě reakce některých mých známých, že by chtěli taky zažít zemětřesení. S naší společností je opravdu něco špatně…
      Po Itálii se mi stýská už teď, takže jakmile budeš mít náladu, pár volných dnů a zbytečných eur, budu Ti velmi ráda dělat doprovod při cestách za sluníčkem.
      Hezký den!

  4. jengibreenpolvo napsal:

    Ahoj Zuzko,
    tak jsem si před pár dny vzpomněla na tenhle článek. Po mojí první návštěvě Benátek potvrzuju každou větu Tvého vyprávění:)! Moc výstižné..
    Jsem ráda, že pro vás to zemětřesení tak dobře dopadlo!
    Pozdravy od moře,
    Eliška

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s