Svobodně v Londýně

A po Benátkách jsem jela do Londýna, kde se neotřásala zem a překvapivě ani nepršelo. Pohroma měla tentokrát podobu odjezdové tabule vlaků ve Versailles a zlověstně blikajícího nápisu „Train supprimé“ neboli „Je neděle, 7.50 ráno, mašinfíra to včera přehnal s Bordeaux, a tak vlak nejede. Na informace nechoďte, tam taky nikdo není, protože jsme všichni pili spolu. Je nám celkem fuk, že měsíčně platíte šedesát euro. Tenhle vlak prostě nepojede. Běžte si stěžovat třeba na nádraží, hahaha. Vaše RATP.“ Jak by řekli Londýňané – lovely! Za sedmdesát minut odjíždí Eurostar. Stihnu přeběhnout s kufrem celé Versailles a jet z druhého nádraží? A jede mi odtamtud vůbec něco? Nevím. Ale musím něco udělat a nezírat na tu tabuli. Taxi. Vezmu si taxi. Stíhat Eurostar v taxíku má styl.

„Dobrý den, kolik to stojí do Paříže na Gare du Nord?

„Asi tak šedesát euro.“

„Cože? Lístek do Londýna stojí čtyřicet!“

„To víte slečno, je neděle…“

Poučení první: Na Hollywood si hrát jen ve všední den.

„A kolik to stojí na kraj Paříže?“

„To bude za těch čtyřicet.“

Nakonec to bylo za čtyřicet až na Gare du Nord a kdybych mu dala telefonní číslo, kterého se dožadoval, možná by to bylo za dvacku. Každopádně jsem nejen stihla svůj vlak, ale taky si koupila kafe a Elle.

Zbytek dne i celého zájezdu už přinášel jen samá pozitiva a vůbec žádné sociální jistoty. Bydlela jsem na gauči (pomalu si začínám vytvářet závislost na cizí gauče v cizích velkoměstech), jedla fish and chips, pila větší než malé množství cideru a smála se, smála se a smála se. Jela double deckerem i lodí, piknikovala v St. James’s park a obdivovala to krásně vyzdobené město u příležitosti královnina diamantového výročí. Najdou i Češi jednou v sobě tolik vlastenectví, aby 28. října vyzdobili ulice vlajkami? Jednou možná. Snad. Až zapomenou na komunistický první máj.

Osobně jsem Anglii přejmenovala na zemi ošklivých žen a ošklivých psů. Já vím, že každá žena je svým způsobem krásná a že skoro všichni psi jsou roztomilí, jen v Londýně je těch krásných a roztomilých o něco méně. Asi si tam budu jezdit zvedat sebevědomí a možná vezmu na výlet i naše psy. Francouzské.

Je zvláštní, jak lidi změní a sblíží zahranční zkušenost. Moje úžasná londýnská hostitelka je (stejně jako ta benátská) má spolužačka z gymnázia. Měly jsme tenkrát stejnou cestu ze školy, obě hrály na kytaru a nesnášely matiku. Tím naše společné zájmy končily. A najednou spolu sedíme v Londýně a říkáme ty samé věci. Že Paříž a Londýn jsou krásná města, ale v Čechách je život jednodušší, že horká sprcha a vlastní postel jsou neocenitelné poklady, že Louvre nevypere a Tower Bridge neuklidí, že najít a zaplatit bydlení není jen tak. Notujeme si, že spousta známých nám život v zahraničí závidí, ale sami se z Čech nepohnou. Máme obě za sebou pár vztahů a jsme šťastně single. Cítíme se svobodné.

Svoboda, to je právě to slovo, které mě v Londýně napadlo několikrát. Někde mezi Picadilly Circus a Big Benem se můj pocit samoty změnil na pocit svobody. Došlo mi, že zážitky z cest nejsou o nic menší, když je prožiju sama. Že do galerií a divadel se pouští i po jednom a nemusím se s nikým dohadovat, jestli tam půjdeme, nebo ne. Stačí se zvednout a jít. Jít tam, kam chci já. Jenom já. Roztáhnout křídla a letět. Párkrát spadnout na nos, ale pak se zase postavit na nohy. A hlavně se nebát. Svoboda jsou naše křídla. Kdo je nepoužívá, chodí celý život jen po malém kousku země.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized se štítky , , , , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

13 reakcí na Svobodně v Londýně

  1. Vanilka napsal:

    U čtení tvého příspěvku mě napadá, že i když nejsem single, i já se můžu místo toho věčného dohadování taky prostě zvednout a jít do nějaké té galerie nebo muzea :-)

  2. udvouverunek napsal:

    Londýn má hodně co do sebe a na cestách si člověk více seřadí myšlenky. Alespoň já určitě:). Do Londýna jsem vyrazila po maturitě na léto, roznášet letáky a tak… a pak ještě znova za přáteli, které jsem tam poznala (taky na gauč). Navnadila jsi mě tam znovu zajet… Veronika

  3. brigita.komjathy@seznam.cz napsal:

    Krásná článek Zuzanko..
    Tento rok mám velkou potřebu svobody,i když se 4 dětmi a manželem to jde hůře,byla jsem teď po dlouhé době tančit.Jen tak sama se sebou a přítelkyní..Tu svobodu a mládí jsem cítila a hned druhý den mi pár lidí řeklo,jak mi to sluší:-) zkrásněla jsem,protože jsem svobodně a s láskou tančila až do rána a bylo mi nádherně:-)
    Měj se moc hezky a těším se na Tvé další řádky a děkuji za prohloubení pociu svobody..
    Brigit

    • Krásný komentář, Brigit! Jsi pro mě báječný příklad, že založením rodiny se nepřipravím o svou svobodu. Jen ji tak trochu pozměním. Přeji Ti ještě spoustu protančených nocí a komplimentů! S láskou Suzanne

  4. udvouverunek napsal:

    Zuzi, opět jsi mě pobavila, tvoje příspěvky, obzvláště ty cestovní, nemají chybu! :D A naprosto souhlasím s těmi anglickými ženami, říkají to všichni, co tam nějakou dobu pobyli a i já si tam mezi nimi připadám jako kráska protože ony prostě hezké nejsou. Tečka. Psy jsem ovšem nezkoumala, ale zas se říká (a dost často platí) – jaký pán/panička, takový pes. Btw, obdivuju tě, žes tam vydržela na fish and chips (to jsem měla jednou a stačilo!) a že ses tam vydala v téhle době, musí tam být asi tak miliarda lidí, ne?
    Verunka

    • Děkuju, Verunko. Budu se snažit co nejvíc cestovat a co nejvíc psát, abyste sem s Verčou dál rády chodily. V Londýně jsem se neustále divila, proč tolik hezkých mužů má tak ošklivé ženy. A už jsem na to přišla! Protože pánové ještě nebyli v Čechách! :) To by se totiž museli zamilovat na každém rohu. Fish and chips jsem měla jen jednou pěkně v restauraci na terásce a spolu se ciderem a sluníčkem je to báječná kombinace. Dej tomu, Verunko, ještě šanci. Ano, lidí tam byly mraky, ale ta atmosféra příprav diamantového jubilea za to stála! Do Londýna prostě kdykoli! :)

  5. Vivi napsal:

    Zuzi, jak už víš, tvoje články miluju, ať už jsou z Ameriky, Afriky, Francie nebo Anglie. Každej čtu dvakrát a nad každým se směju anebo divím a pokaždý tě chci obejmout. Ale tentokrát jsem článek přečetla jen jednou, letím totiž k Vanilce…však ty víš proč! ;-)

    • Milá Vivi! Z Ameriky snad jednou články taky budou, ale s Afrikou Tě nejspíš zklamu. Jsem cestovatel povahy nepříliš dobrodružné a Afrika je pro mě až moc velký výlet za hranice všedních evropských dnů. Ale nikdy neříkám nikdy! :)
      Pozdravuj Vanilku a těším se na další blogové setkání! Pusu z Versailles! :-*

  6. Mirek Toms napsal:

    Milá Zuzanko,
    zkouším jestli se mi to povede Vám poslat odkaz na můj článek „Jak jsem kupoval podvazkový pas pro manželku v Londýně“, kam jsem se prvně dostal ze socializmu.
    http://mirtoms.blogspot.cz/2010/03/kdyz-jsem-za-dubceka-smel-opet.html

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s