Jsou věci mezi nebem a zemí. Opravdu jsou!

Jsem nevěřící Tomáš. Věřím jen sama sobě, své rodině, nejbližším přátelům a doktorům. S těmi posledně jmenovanými jsem kámoška už odmala. Mám pochopitelně svého praktického lékaře, zubaře a gynekologa, ale taky endokrinologa, hematologa, kardiologa, alergologa, gastroenterologa a urologa, ortodontistu, očaře, kožaře, plicaře a fyzioterapeuta. Ne, nejsem žádný hypochondr, jen jsem s muzikantskýma ušima podědila i dalekozraké oči, zpomalený metabolismus, suchou kůži a touhu odcestovat za polární kruh, kde nikdy nic nekvete. Hýčkám si svoje nemoci a každý půlrok je pyšně chodím ukazovat pánům doktorům. Oni mi napíší pár barevných pilulek a já jsem zase zdravá holka. Jenže!

To takhle jednoho dne zabalíte třicet kilo oblečení, knížek a kosmetiky a odjedete studovat na rok do Paříže. A propadne vám termín na endokrinologii…pak na hematologii… i na alergologii a na plicním…v kožní ambulanci a taky na očním. Takže vidíte jen přibližně, splaší se vám hormony, svlíkáte se z kůže jako had, hepčík!, něco vám kvete pod oknem a vy na to nemáte prášky, hepčík!, okolí vám říká, že jste hezky opálená, ale vy víte, že za to může prohýřená noc a žlučové barvivo. No a v tomhle stavu přijedete na prázdniny do Čech, kde se vás rodina nejdřív lekne a pak vás dává do pucu rychlostí mechanika formule jedna.

„Takže! V úterý máš kožní, ve středu praktickou doktorku, ve čtvrtek jdeš na masáž, v pátek dopoledne na ultrazvuk a večer jedeme k léčiteli,“ nastolila mamka tvrdý lázeňský režim. „K léčiteli, jo?“ nechtělo se mi věřit. Naše rodina totiž bylinkáře, mastičkáře a jiné šarlatány nikdy moc nevyhledávala. Ale co. Neodporovala jsem. Byla jsem vděčná, že se o mě někdo stará. Naložili mě tedy do auta a odvezli do Bezdíkova k Písaříkovi.

Otevřel nám usměvavý důchodce v teplákách a pantoflích. Nejprve se nás zeptal, kde přesně bydlíme, pak se na chvíli zamyslel, pokýval hlavou a řekl: „No jo, tam to září!“ Nechápala jsem, vysvětlení jsem se nedočkala, tak jsem se usmála, zula a pokračovala do obývacího pokoje.

„Tak co vás trápí, slečno?“

Pocit samoty, jazyková bariéra, kulturní bariéra, zkouškový, byrokracie, rozpadlý vztah a nulová perspektiva na nový, rozpadlé přátelství, závislost na rodičích, neschopnost rozhodnout se pro jedno povolání…

„Suchá kůže,“ řekla jsem.

„Tak se na to podíváme,“ řekl on a vzal do ruky virguli.

A pak přesně diagnostikoval všechny moje choroby, o kterých jsem věděla, a navrch přidal několik, o kterých jsem neměla ani zdání. Nadiktoval mi pár bylinkových čajů a koupelí a já myslela, že tím naše sezení skončilo. Jenže pak přišlo to hlavní.

Položil nade mě dlaně.

„Co cítíte?“

„Teplo.“

„A co to teplo dělá?“

„Točí se.“

V tu chvíli nade mnou kroužil rukama.

„Otočte se na břicho. Co cítíte?“

„Tlak.“

Zatlačil mi na ledvinu aniž by se mě dotknul.

A pak mi začaly téct slzy. Necítila jsem smutek ani jsem nebyla ohromená jeho nadpřirozenými schopnostmi. Vůbec jsem nechápala, proč brečím. Nechtěla jsem brečet! Já přeci nad sebou nikdy nebrečím! Všechno zvládnu! Zatnu zuby a všechno zvládnu!

Ale v tu chvíli jsem to nezvládla. Něco se ve mě uvolnilo a já brečela jak želva celou cestu domů, celý večer a další dva dny. K tomu mě bolelo celé tělo jako při chřipce.

„Pijte bylinky a přiběhněte hned, jak přijedete z Paříže, a dáme vás dopořádku,“ rozloučil se se mnou ten starý pán, opálil si ruce nad zapalovačem a odmítl si říct o peníze.

Jsou věci mezi nebem a zemí…

P.S. Příště bude trochu osvěty, protože to, co jsem se dozvěděla, prostě musím poslat dál.

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , | 15 komentářů

Pohovor na manželku

„A chcete to k oknu nebo do uličky?“ navnadila mě včera slečna za odbavovací přepážkou na představu poloprázdného letadla. „K okýnku prosím!“ odpověděla jsem bez sebemenšího zaváhání, protože u okýnka je to nejlepší. Mám výhled, oporu pro klimbající hlavu a dostávám jako první v řadě občerstvení.


Patnáct, šestnáct, sedmnáct, sedmnáct A! Tak tady to je. Zase nad křídlem. Výhled se dnes nekoná, tak tedy rychle časopisy dolů a kufřík nahoru, než mě spolucestující ušlapou. Sedím a raduju se z volné trojsedačky. Moje radost trvala přesně jeden reflexový perex. Pak přišel francouzský „drinking team“ vracející se z nízkonákladové Prahy nízkonákladovými aerolinkami a obsadil moji řadu, řadu přede mnou a řadu za mnou. Měli brýle Emporio Armani, v uších štrasové naušnice, ve vlasech příliš mnoho gelu a troubili do všech stran, že jim vůbec nevadí, že je v Paříži 13 stupňů, protože oni nejsou z Paříže. No, ani to nemuseli říkat.

Pět minut do startu, hodina a půl letu, to je dohromady krušných devadesát pět minut zkoumavých pohledů, poznámek a narážek. Myslím, že tentokrát se mi budou hodit letuščiny instrukce, kde naleznu nouzový východ.
Letadlo stále sedí na zemi, přestože tou dobou mělo přeletět české hranice. Německé hranice. Francouzské hranice. Letadlo stále sedí na zemi a my v něm, přestože jsme měli být v Paříži. Vzduch se dá krájet, klimatizace nefunguje, letušky nemají žádné informace, ale alespoň mají vodu. Když mi můj spolusedící z řady sedmnáct podává kelímek, tak mu jako slušně vychované děvče hezky nahlas poděkuji. „Merci!“ Můj záměr byl jediný: ukázat, že mluvím a hlavně rozumím francouzsky. Chtěla jsem burany trochu vyvést z míry. Místo toho jsem vyvedla z míry sebe a chytila se do vlastní pasti.


Začalo to zcela nevinně:
„Ty mluvíš francouzsky?“
„Ano, mluvím francouzsky.“
Chvíli ticho. Krátký nenápadný pohled na mě. Dlouhý nápadný pohled na mě.
„Proč mluvíš francouzsky?“ Tuhle zvláštní otázku mi pokládají Francouzi celkem často.
„Protože studuju v Paříži.“
Můj vítězoslavný pohled na něj. Jeho zmatený pohled na mě.
„Ale čteš si česky.“
„Ano, protože jsem Češka a studuju i v Čechách.“
„Ty jsi na Erasmu?“
„Přesně tak.“
„A kolika jazyky mluvíš?“ I tuhle otázku mi pokládají Francouzi často.
„Francouzsky, anglicky a pár slov španělsky.“
Ticho. Je mi jasné, že on mluví jenom francouzsky. Trapné ticho. Snažím se znovu začíst do článku o Heydrichově manželce.
V tu chvíli hlásí kapitán, že letadlo má poruchu a budeme muset vystoupit. Hlášení je samozřejmě i v angličtině.
„Co říká?“ „Drinking team“ nerozuměl ani slovo.
„No…že…se omlouvá, ale musíme…vystoupit,“ překoktala jsem.
Další hlášení. Tentokrát o tom, že se nemáme vzdalovat od gatu.
Tázavé pohledy na mě.
„Máme zůstat u…(jak se sakra řekne gate)…brány.“
„Aha.“
Uf, trefila jsem to.
U brány či gatu nám rozdali stravenky a potěšili nás zprávou, že další informace budou za dvě hodiny. Při vystupování z letadla jsem se stačila mým milým Francouzům ztratit, ale oni si mě bohužel znovu našli. Sousedovi jsem se nejspíš opravdu líbila, a tak v konverzaci pokračoval i v opraveném letadle. Ona to vlastně nebyla konverzace, ale takový pohovor. Pohovor na manželku.


„Co budeš dělat, až dostuduješ“
„Máš ráda psy? Já mám totiž rotvajlera.“
„Děláš nějaký sport? Hrozně rád sportuju.“
„Cestuješ ráda? Já jo.“
„Líbí se ti víc ve Francii nebo v Praze?“
Nejspíš jsem úspěšně prošla prvním kolem, tak se mě rozhodl kontaktovat jako úspěšnou kandidátku.
„Máš facebook?“
„A dala bys mi tvoji adresu v Paříži? Já jsem totiž napsal knížku a rád bych ti ji poslal. Samozřejmě zdarma.“
„A kdybys někdy měla čas, můžeme si spolu někam vyrazit.“
Napsala jsem mu na kus papíru svoje jméno a pařížskou adresu jsem zapřela. Žádost o přátelství mi poslal ještě dřív, než jsem stačila vyjít z letiště. Myslím, že ji nepřijmu. Z žádosti o přátelství by se totiž na první schůzce mohla vyklubat žádost o ruku.

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , | 20 komentářů

Tajemství Pařížanek odhaleno!

Už je pár měsíců pozoruju. Jsou (skoro) všechny krásně štíhlé, upravené, ať jdou se smetím nebo na „randevů“, skvěle oblečené a přitom se zdá, že ráno popadly první košili, co na ně vykoukla ze skříně. Klidně pánskou. Nenechte se vodit za nos, mají to všechno moc dobře promyšlené. Ale já je prokoukla! A teď vám odhalím ta nejtajnější tajemství Pařížanek! :)

Přikázání první: kosmetický institut navštěvovati budeš a „chlupodračice“ tvou nejlepší kamarádkou se stane. Jinými slovy jsou Pařížanky všechny masochistky a nechávají se depilovat horkým voskem u kosmetičky. Co bych to byla za Skoropařížanku, kdybych to taky nevyzkoušela, že! Do institutu krásy jsem se neodvážila, ale v Monoprix jsem zakoupila vosk s vůní lesního ovoce, co depiluje i při pokojové teplotě. Zapomněla jsem ale, že teplota v mém pokoji bez ústředního topení zdaleka nedosahuje standardní pokojové teploty, takže lesní ovoce zatuhlo. Střídavě jsem ho zahřívala ve vodní lázni a nedočkavě mazala na lýtka. Přiložila jsem pásku a trhla. Poprvé a naposled! Au! Snad tím aspoň půjdou slepit rozbité hrníčky…

Přikázání druhé: štíhlá budeš, i kdybys zdraví obětovati měla. Zkrátka a dobře zapomeňte na bájný matebolismus Francouzek, co zvládne každý večer červené víno a bílou bagetu. Pařížanky frčí na dietách víc, než kdokoli jiný. Hromadně se tu drží Dukanova dieta, v samoobsluze běžně koupíte hyperproteinové „sladkosti“, nápoje, dopňky stravy podporující hubnutí, detoxikační nápoje, zázračné pilulky, krémy na celulitidu na stehnech, na bocích, na břiše a dokonce zeštíhlující krémy pro muže. O regál vedle seženete stahovací kalhotky a podprsenku Wonderbra (to zatím jen pro ženy). Přidejte běhání, protože kdo neběhá v centru města, není pravý Pařížan, a pár desítek schodů v metru. Jak prosté!

Přikázání třetí: bez krabičky cigaret neobejdeš se. Kouří tu snad všechny, ale naštěstí ne v uzavřených prostorách. Samozřejmě. Když se jdou večer bavit, nechtějí, aby jim načichly šatičky.

Přikázání čtvrté: v balerínách i v mrazu choditi budeš, silonových ponožek doma zanecháš. Především černošky jsou v tom přebornice.

Přikázání páté: na skútru či na kole ve vysokých podpatcích a sukni si vyrazíš. Mezi auty se hbitě propleteš, šlapáním se nezapotíš a make-up tvůj úhony nedojde. Jak to dělají, netuším.

S tím souvisí přikázání šesté: chodce přecházejícího na červenou s úsměvem pustíš, sama stojíš na zelenou. Občas si tu připadám jako v Bulharsku, jen místo kývání tu zaměňují barvy.

Přikázání sedmé: fronty s úsměvem vystojíš. Na zkušební kabinku, do restaurace, do klubu, do obchodu a samozřejmě na úřad.

Přikázání sedmé: malé oblečení a boty nakoupíš a do měsíce vrátíš. Prodavačky se nad tím nepozastavují a ochotně vrací peníze.

Přikázání osmé: pouze kartou všude platiti budeš, hotovost při sobě neponecháš. To jen já jsem zkoušela platit stoeurovou bankovkou. Nepodařilo se.

Přikázání deváté: buržoazní původ svůj nezapřeš a najmeš si: paní na úklid, slečnu na hlídání, učitelku klavíru, instruktora plavání…

Přikázání desáté: rozvedeš se a muže přes internet vyhledáš. Přes padesát procent manželství se ve Francii rozvádí a internetové seznamky tu mají žně.

A jaká další tajemství se mi podařilo odhalit?

Že mít kvalitní kabelku a boty není luxus, ale norma.

Že „čím víc oprýskané nehty, tím víc Paříž“.

Že oběd je jídlo, které se nevynechává, i kdyby měl podnik zkrachovat a škola spadnout.

Že jedině americké může být lepší než francouzské.

Že na světě jsou jen dvě značky mobilních telefonů: iPhone a Blackberry.

Že Paříž je nejlepší město na světě, a proto nemá cenu cestovat.

A tak balím kufr a jedu na prázdniny do Čech. A pak do Benátek. A do Londýna. Nejsem totiž Pařížanka. :)

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , | 38 komentářů

O Paříži si zpívám

Každá píseň je podle mě o lásce. O lásce milostné (to nejčastěji), o lásce k přírodě (kotlíkářům zdar), o lásce k zemi nebo místu. Pánové V+W milovali Španělsko, tak si o něm zpívali. Já si zpívám o Paříži a se mnou francouzští šansoniéři a šansoniérky napříč celým dvacátým stoletím. Pokud si chcete zpívat taky, dejte, jak se hezky česky říká, volume doprava a čtěte dál.

Jestli život lidský začal od Adama, šanson francouzský od Edity. Přeháním, já vím. A navíc se dopouštím velkého hudebního klišé, když jako první příspěvek uvádím právě Piaf. Ale ja prostě musím! Ona o Paříži nezpívala, ona jí byla. Možná je historka o děvčátku narozeném na ulici jen součást pozdější reklamní kampaně. Možná za války spolupracovala s Němci. Možná se upila a ufetovala k smrti. Možná. Ale o Paříži zpívá s takovým prožitkem, jako nikdo jiný. To je jisté. Tak tedy Édith Piaf – Paris.

Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí žena. V případě Piaf stálo za úspěchem jedné ženy mnoho mužů. Jedním z nich byl arménský písničkář, který pro nedomykavost hlasivek nebyl zrovna miláčkem publika. Tak raději psal písničky pro Édith, která mu na oplátku pomohla vybudovat kariéru. Ten písničkář není nikdo jiný než „francouzský Frank Sinatra“ Charles Aznavour. A tady je Paříž očima a ušima Charlese Aznavoura.

Jacques Brel měl být po otci textilním továrníkem v Belgii, ale zlákalo ho umění a volání tísíce jmen Paříže. Ještě že tak!

Uf. Titány máme za sebou a teď si možná poslechnete i někoho, koho neznáte. Velký Sinatrův hit Somwhere beyond the sea napsal francouzský zpěvák a skladatel Charles Trenet pod názvem La Mer. Líbí se mi ten rozdíl amerického swingu a francouzského šansonu. Ale od moře zpátky do Paříže! La Romance de Paris.

A máme tu znovu valčík a znovu akordeon. Paříž jako vyšitá od Fancise Lemarqua.

Původem rumunská židovka se sametovějším hlasem, než měla Piaf. Renée Lebas. Psal pro ni Lemarque, Aznavour i Brel. Jenže jednička byla vždy Édith, a tak se Lebas od šedesátých let věnovala už jen produkci.

Ve zlatých šedesátých se zrodila další světová star. Gilbert Bécaud. Byl prý i v Československé televizi a to už je co říct. :) Záznam se mi najít nepodařilo, tak posílám alespoň krásně dobový klip k L’Important c’est la rose. A o Paříži zpívá Bécaud prosím pěkně v němčině! :D Ten jazyk mi rve uši…

Německy zpívala i křehká Barbara. Raději si poslechněme, co se jí stalo stalo 15. srpna v Paříži. Hezky ve francouzštině.

Může se stát z Miss Egypt šansoniérka? Proč ne. Dalida dobyla Paříž přes estrádu. A přes pár postelí. Byla to holka se špatnou pověstí.

Juliette Gréco šla cestou spíše intelektuální. Byla tak intelektuální, že vystupovala i v Bratislavě! A mimochodem, je to první zpěvačka z mého seznamu, která ještě neleží na Père-Lachaise…

Cigaretami prošpikovaný bouřlivák Serge Gainsbourg už tam leží. Hit Je t’aime chtěl původně zpívat s Bardotkou, ta ho odmítla, tak zkusil Jane Birkin. Zabrala. Mají spolu dceru. Paříž si Serge nejvíce užíval po boku krásné ženy. Jak jinak. Serge Gainsbourg a Dalida – Rues de mon Paris.

Francouzský Kája Gott se jmenuje Johnny Hallyday. Nikdo ho neposlouchá a všichni ho znají. Vydal přes padesát desek, natočil jedenáct filmů a říká se mu Elvis. Chudák Elvis! Jestli ho chcete slyšet, najděte si ho sami. Je ho plný youtube. :)

Michel Sardou zpívá často politicky. Opěvování krás Paříže jsem u něj hledala marně, tak snad alespoň zábavné a pravdivé J’habite en France!

Čím víc se propracovávám k současnosti, tím hůř se mi písničky o Paříži hledají. Nejsou. Zpívat o Paříži prostě není v módě. Sem tam se díra zaplácne přezpíváním Aznavoura nebo Piaf a to stačí.

Kdo mě tedy zaujal na současné francouzské hudební scéně?

  • Zazie – Její věci jsou originální a 100% francouzské.
  • Lara Fabian – Už jsem se chtěla radovat, že ve Francii mají alespoň jednu bezchybně intonující zpěvačku s tříoktávovým rozsahem. Neraduju se. Lara je Belgičanka. Absence dobrých zpěvaček způsobila, že v zemi galského kohouta mohla krákorat i Iva Frühlingová.
  • Zaz – Je to hezké, je to francouzské, má to zajímavý hlas, ale poslední dobou už je nějak „přezazováno“. P.S. Přijede letos na Colours of Ostrava. Ale pššššt! :)
  • Vincent Delerm – Pěknej chlap za piánem. Že moc neintonuje? Nevadí.
  • Shy’m – Popík na francouzský způsob. Konečně proč ne, poslouchat se to dá.
  • Mika – Na blbou náladu funguje spolehlivě.

Jistě jsem na spoustu francouzských autorů a interpretů zapomněla, jistě jich spoustu ani neznám. Ale tyhle znám, tak je posílám dál. A pokud se vám zalíbí aspoň jedna písnička z mého dnešního „playlistu“, budu moc šťastná.

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , , | 30 komentářů

Happy new New Year!

Pojďme se dohodnout, že přesuneme Nový rok. Leden je prostě blbej měsíc pro novoroční oslavy, předsevzetí a začátky vůbec. V přírodě všechno spí a já bych taky nejradši někam zalezla. Nebo ještě lépe – vůbec nevylezla. Z postele. Venku zuří vánice, ve škole zkouškový. Na lyže můžu zapomenout z nedostatku času, na výprodeje oblečení z přebytku tělesné hmoty po Vánocích. Na předsevzetí nemám energii, protože ji všechnu spotřebuje snaha se zahřát. Narodila jsem se v červnu do těch nejpařákovatějších pařáků a jakmile klesne teplota pod dvacet stupňů, zamrzám. Nesnáším zimu, nesnáším leden a nesnáším Řehoře, že vymyslel tenhle kalendář.

Jistě uznáte, že po pěti stech letech používání si náš kalendář zaslouží reformu. Je nejen zastaralý, ale taky genderově nekorektní, protože nám ženám je v lednu mnohem větší zima, a zeměpisně diskriminující severní polokouli, která je nucena slavit příchod nového roku zalezlá v bytech nebo restauracích.

Navrhuji následující:

Rok 2013 začne v březnu, konkrétně 20. 3., tedy na první jarní den. Neříkejte, že to nejde. Ježíš se prý taky narodil v létě a slavíme ho v prosinci. Po letošních Vánocích tedy v klidu uklidíme ozdobičky na půdu a dál budeme dělat, jakoby nic. Žádný Silvestr. Stejně jsme všichni přecpaní z Vánoc, v hlavě ale už máme práci nebo školu, tak proč se nutit do dalších oslav. Tři měsíce si oddychneme a pak to roztočíme na Josefa. Stejně je to hezčí jméno, než Silvestr. A hlavně! Je hezky (většinou) a je teplo (relativně)!

Příchod nového roku se bude povinně slavit venku. Vysoce doporučené je piknikování v parku, u řeky nebo aspoň na zahradě. Přípustné je rovněž grilování a opékání. Sebe na sluníčku, buřtů na ohni. Dobře, klidně si udělejste ty vaše silvestrovské (tedy vlastně josefovské) chlebíčky, ale sníst je musíte venku! Na sebe si vemte něco barevného, je přeci Josef! Hm. Zatím to nezní tak slavnostně, jako Silvestr, ale časem si zvykneme.

Opíjejte se na Josefa světově – českým pivem, francouzským vínem a irskou whiskey. Doporučuju vybrat ale jen jednu destinaci, aby z toho na Nový rok nebyl pořádný světabol. Naposledy si zakuřte a dejte si pořádný kornout zmrzliny, když je tak hezky. Od zítřka totiž začínáte plnit svá novoroční předsevzetí a jistě vám to půjde lépe, než v lednu.

Televize bude na Josefa zakázaná. Nejvyšší zákaz uvaluji na rádoby zábavné pořady, snad jenom ty s Menšíkem se povolují.

Tak co říkáte, nebyl by Nový rok na jaře veselejší? Mou petici za nový Nový rok podepisujte v komentářích. Já ji pak někam odnesu. Třeba na nádraží. :)

PF 2013

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , | 23 komentářů

Jak voní jaro v Paříži?

Přála bych si dnešní den proměnit v parfém. Voněl by po sluníčku, co svítí skrz vitráže Sainte-Chapelle, po tulipánech z Tuilerijských zahrad a prvních listech ze stromů pod Eiffelovkou. Byl by sladký, jako zmrzlina z Amorina. Lehký, jako nové letní šaty. Měl by v sobě lásku uzamčenou na mostu zamilovaných, pohodu kavárenské terasy a smích Francouzů, co na ještě studené zemi pořádají první jarní piknik. Ten parfém bych používala proti smutku, stesku a všem dalším chmurám. Připomínal by mi, jak krásné je jaro v Paříži.

Až do letošního roku jsem příchod prvních teplých dnů nijak zvlášť neprožívala. Přišly v polovině semestru a jediné, co pro mě znamenaly, byla lehčí bunda a menší vlaková zpoždění. Neměla jsem na jaro čas. Ba dokonce mi vyvolávalo alergickou reakci a já se jím prosmrkala až k létu. Nevím, co se to letos stalo, ale kvetoucí kytky mi najednou místo slz způsobují euforické stavy štěstí, bezdůvodný připitomělý úsměv a chuť dávat se do řeči s cizími lidmi. Snad je to tím, že mám čas jaro vnímat. Mám čas jít do parku a poslouchat, jak zpívají ptáci. Hodit do jezírka cent a něco si přát. Zavřít oči a nastavit tvář slunci. Chtěla bych umět malovat.

Stephen Clarke v knížce A Year in The Merde tvrdí, že není lepší místo pro „dolce far niente“, než Paříž. A má pravdu. V Paříži můžete strávit celé dny ničím. Prostě ji budete pozorovat, objevovat a obdivovat. Těšit se z toho, jak je krásná. A z toho, že svítí sluníčko. To Francouzi umí báječně. I ve všední dny parky a zahrady praskají ve švech, pracuje se na lavičkách a obědvá v trávě. Po práci se jde na terasu na neformální drink. Samozřejmě ne každý může takhle (ne)pracovat, ale pokud tu možnost má, využije ji. Neznám moc Čechů, kteří chodí pracovat nebo alespoň posedět do parku.

Co mi na jaře moc radost nedělá, je, že se hodně lidí rozhodlo sportovat. Konkrétně chodit plavat. V hodiny, kdy chodím já! Najednou je bazén plný babiček se zpuchřelými čepicemi, holek v bikinách, co zjistily, že se jim šňůrky na bocích zařezávají víc, než by si přály, a tatíků s prapodivnými plaveckými maskami a ploutvemi na ruce i na nohy. Jsou pomalí. Nedej bože, když začnou plavat znak. To jsou pak ještě pomalejší a navíc narážejí do všech okolo. Já odcházím do vířivky a doufám, že je to za pár minut přestane bavit. Posledně nefungovala ani vířivka, tak jsem si šla alespoň máčet nohy do zámecké fontány. Tam plavou jenom ryby.

Do školy chodím na přestávky. Na Sorbonně je normální, že přednášky trvají tři hodiny. Ne vyučovací, ale šedesátiminutové. Jeden náš přednášející se ale rozhodl, že je vyplní takto: přijde o patnáct minut později a pak půl hodiny přednáší. Následuje půlhodinová přestávka a další půlhodinová přednáška. Po další třicetiminutové pauze se nás zeptá, jestli máme nějaké otázky, a že zbylý čas můžeme využít k diskuzi. V půl osmé večer se nechce diskutovat ani Francouzům, tak jdeme domů. Do školy chodím na přestávky.

Ne, všechny kurzy nejsou takové. Mám přednášky, kde jsou pauzy tak krátké, že musím zvolit, zda má vyšší prioritu koupit si pití, vyčurat se, nebo něco sníst. Z ústních zkoušek, které mě v květnu čekají, mám velký respekt. Vidina vracení stipendia je pro mě dostatečná motivace, abych se konečně začala učit. Doteď to (moc) nebylo potřeba.

Příště si vezmu s sebou do parku učení. Tu úžasnou vůni jara to ale nezmění!

Rubriky: Uncategorized | Štítky: , , | 21 komentářů

Módní trendy jaro/léto 2012 mýma očima.

Mám ráda módu a mám ráda jaro, takže příspěvek o módních trendech na jaro/léto 2012 tu nesmí chybět. Nechci jen bezhlavě opisovat francouzské módní časopisy, a tak Vám nabízím i pár vlastních koláží – nápadů, jak trendy nosit.

V čem mě tedy v Paříži nebo v Praze letos (ne)potkáte?

V šarlatové. To je taková červená do oranžova. Přesně ta, kvůli které se s partnerem pohádáte, jestli ty kamarádčiny šaty byly červené, nebo oranžové. Pro pány: byly oranžovočervené. Pro dámy: byly šarlatové a kamarádka se v módě opravdu vyzná, protože právě tahle barva je hlavní barvou nadcházející sezóny.

V Paříži před ní neuniknete. Minimálně v jedné kolekci ji má každý módní řetězec, je na tričkách, šatech, kalhotách, kabelkách, slunečních brýlích, lacích na nehty, ale i na bytových doplňcích. V ulicích zatím moc vidět není, přeci jen je na ni ještě zima. Mně se líbí v color-block kombinaci s modrou!

Protikladem k výrazné šarlatové budou jemné pastely. Růžová, žlutá, modrá, zelená, oranžová i fialová. Takové barvy k jaru prostě patří a sluší všem. Já si v povánočním výprodeji v Naf Naf pořídila pudrově růžovou sukni a k ní baleríny ve stejném odstínu. Nemůžu se dočkat, až bude teplo!

Pastely jsou  populární už několikátou sezónu, ale letos by měly mít zmrzlinové odstíny. Jakou si dáte? Jahodovou, citrónovou, pistáciovou, vanilkovou, levandulovou? Nebo si troufnete na míchanou? Určitě neodolám nějakým lehoučkým zmrzlinovým šatům. Po nich se totiž nepřibírá!

Letošní jaro bude zářivé, v kurzu mají být neonové barvy. Elektrické zelené nebo křiklavé růžové jsem si dost užila na tanečních soutěžích, kam podle mě takové barvy patří. Do ulic se odvážím maximálně s jedním neonovým doplňkem a lakem na nehty.

Společně s neony se vrátila sportovní móda tepláků, triček s číslem a šusťákových bund. Nic pro mě.

Stejně tak mě nikdy ve městě nepotkáte v pyžamových kalhotách.

Naopak vítám klasický šátkový vzor nejen na šátcích, ale taky na topech, šatech a sukních. Od italské spolužačky jsem se naučila vázat si šátek i na kabelku. Mám prostě slabost pro všechno ženské a elegantní.

A tak Vás asi nepřekvapí moje nadšení z návratu krajky.

A jaké další trendy nacházím ve francouzských magazínech?

Plisování. Moc hezká móda!

Metalické odstíny. Lesk jak blesk.

Květované vzory. Čím větší květy, tím lepší.

Proužky. Námořnický vzor je nesmrtelný.

Bandeau topy a odhalená bříška.

Zvýrazněmá linie boků, která ovšem vychází z velmi úzkého pasu. Titulek na Ona Dnes je opravdu mimo.

Bílou od hlavy až k patě. Jako každé jaro/léto.

A jistě ještě něco, na co jsem zapomněla.

Přeji Vám hezké módní jaro!

Rubriky: Uncategorized | Štítky: | 14 komentářů