Jak nepřepálit začátek?

Před třinácti lety  mé dětské oplácané já zažilo jeden z nejpotupnějších okamžiků v životě. Atletické testy. Třídu čerstvých primánů  tenkrát donutili přijít v kraťasech do gumy a obrovských bavlněných tričkách na atletický stadion a skákat, házet čímsi a doběhnout kamsi. Poprvé a naposled jsem se tak podívala na atletický stadion a další týden se nechala  uvolnit z tělocviku. Do dálky jsem skočila metr a při osmistovce umřela po prvním kole. Když jsem okolo sebe viděla všechny ty rychle utíkající hubené děti, rozběhla jsem se co to dalo hned po startovním výstřelu. Přepálila jsem začátek a odpadla. To já umím.

O deset let později jsem si našla přítele, který se zdál být ten pravý ořechový. I já jsem pro něj byla první měsíce ta nejlepší a jediná, a tak náš vztah postupoval rychlostí blesku. Po čtrnácti dnech jsem do sebe u jeho rodičů cpala kachnu, kterou nejím, po měsíci jsme spolu jeli na dovolenou, po třech měsících jsem místo na tanečním parketě stála na kolečkových bruslích, po šesti jsme hledali společné bydlení. Chtěla jsem být od prvních dnů ta nejlepší přítelkyně, skákala okolo něho jako stepfordská panička a popírala sama sebe. Hnali jsme se za ideálním partnerským životem, který ho nakonec přestal bavit. Zase jsem přepálila začátek.

No a teď stojím znovu na začátku. S mužem, co je Božský. A já nevím, co si s ním počít! Potřebovala bych itinerář, harmonogram, jízdní řád. Někoho, kdo by mi poradil, co a hlavně kdy mám dělat. Po jak dlouhé době vztahu se máme bavit o budoucnosti? Kdy spolu máme strávit noc? A kdy se partner představuje rodičům? Taky bych chtěla znát míru. Je to, co dělám, oběma prospěšný kompromis? Nebo se zase nechávám natlačit do něčeho, co bych sama nikdy nedělala? Kolik času spolu máme trávit, aby to bylo „tak akorát“? Vím, že mi nikdo neporadí. Vím, že bych měla být přirozená a poslouchat svoje srdce. Bla, bla, bla. Kdybych poslouchala svoje srdce, tak nocuju před jeho domem, v 6.00 mu nosím teplé pečivo do postele a vozím ho do práce, aby mi neunikla ani jedna minuta, kdy můžu být s Ním.

Kdepak, začátek vztahu je strategický bod číslo jedna. Nesmím přecenit svoje síly a hnát se dopředu, naopak jeho bych měla brzdit v otázkách „Kde se vidíš za pět let?“ a „Chtěla bys rodinu, že jo?“. Taky by se ze mě  neměla stát vášnivá cyklistka jen pro jeho hezký oči. On kvůli mě nezačne sledovat módu, tak co. Měla bych si udělat čas na svoje kamarády, kteří mi zůstanou, až se rozejdeme. Až se rozejdeme. Přemýšlím o tom, co bude, až skončí vztah, který sotva začal. Asi prostě moc přemýšlím. Měla bych víc poslouchat své srdce. Možná mu zítra v 6.00 přinesu teplé pečivo do postele.