Cizí žena v cizím pokoji

Zdá se, že tu pro mě skončil jeden flám. Mejdan s názvem Svět, kde dělal dýdžeje zvoník od Matky Boží a svítila Eiffelovka, je pryč. Na to, kdy se začal, marně vzpomínám. Jsem prý doma, jenže se cítím jako cizí žena v cizím pokoji. V malém českém pokoji, co je tak strašně omezený. V tom pokoji jsem dítě, co odpovídá na otázky: „co z tebe bude?“, „kdy už dostuduješ?“, „proč s nikým nechodíš?“. Zase žiju z kapesnýho a zase se nechci snížit k brigádě v Kauflandu. Když nechci dohodit doktora nebo právníka, šlapu si prý po štěstí. Když mám v životopise Sorbonnu, jsem šprt a snob. Každý mě soudí a každý ví, co bych měla dělat.

Jsem zas tam, kde bydlím nejmíň dvacet  let. Žiju ve svém pokoji, který mi tak chyběl a který už vůbec není můj. Jsem asi jiná. Jsem jak vagón, když ho odpojí. V tom pokoji nemusím skoro nic, je pohodlný až běda. Pryč jsou dny, co byly výzva. Proč jsem vlastně tady a proč v pyžamu? Přistihuju se, jak ztrácím průbojnost a ambice. Nechávám se uchlácholit teplou stravou, teplou vodou a peřinou. Říkám si, že jeden výjezd do zahraničí stačí a že u maminky je to stejně nejlepší. Ne, není. Je to jen nejpohodlnější.

Ale konečně nejsem sama. Chyběly mi hlasy rodičů, štěkot psů a zvuky našeho domu. Pocit bezpečí. Chyběl mi věčně zvonící telefon a kamarádi, které právě teď napadlo něco podniknout. Chyběl mi obdiv mužů, co mi kupují perly a nazývají mě múzou. Učím se nepostrádat přátele, kteří mi za deset měsíců nenapsali řádku a ruší má pozvání. Všechno se mění a vztahy nejsou výjimkou. A snad je to tak správně. Nejspíš bychom si na takovém setkání po roce ani neměly co říct.

Mám všechno to, co jsem postrádala v Paříži, ale nemám Paříž. Ta je mi dobrým milencem, ale špatným manželem: žít s ním je nemožné, ale vzdát se ho nedokážu. Paříž znamená krásu, svobodu, emoce, vzrušení, inspiraci, Praha a Kolín jsou klid, zázemí, jistota, rutina. Nedokážu žít ani bez jednoho z nich, tak mi nezbývá než z klidných vod manželského života občas uniknout do náruče Paříže. Jen tak si ulítnout…

Tam někde v náruči svobodné Paříže se mi přihodila zvláštní věc. Dospělost. Schopnost postarat se sama o sebe a případně i o druhé. Dovednost nerozházet všechny peníze za nesmysly. Je to tak trochu paradox, že právě Paříž, město tisíce možností a lákadel, mě vychovalo. Ale stalo se to a já si teď zpátky v dětském pokojíčku připadám jako cizí žena v cizím pokoji. I když je to někdy hodně fajn.