Žij a nech žít

„Ona je tak nespolehlivá! Tak strašně nespolehlivá! Máme se sejít v šest, v půl šestý mi volá, že má ještě práci a že bude mít zpoždění. Dobře, to se dá pochopit. V půl sedmý jí volám já. Prý nemá co na sebe a musí si vyžehlit. Místo v šest nakonec přijde v osm. Ale s tím se musíš smířit, ona jiná nebude,“ stěžovala si kamarádka na svou nejlepší kamarádku. Ano, nejlepší. I přes nespolehlivost, nedochvilnost a kdovíco ještě jsou nejlepší kamarádky. Když už se konečně sejdou, skvěle se baví, protože mají v Paříži společného víc než jen češtinu. Když jde do tuhého, jsou tu jedna pro druhou.Vybudovaly si pevné přátelství založené na toleranci a důvěře.

A teď si situaci zahrajeme ještě jednou, jen vyměníme aktéry. V hlavních rolích nebudou kamarádky, ale muž a žena. Muž se zdrží, volá ženě, že přijde na schůzku později. Žena malé zpoždění nejspíše uvítá, ale po půl hodině ho obšťastní nakvašeným telefonátem nebo rovnou odchází, a tak se setkání buď vůbec neuskuteční, nebo milý dostane sežrat, že nechal dámu čekat. Je jedno, jestli jejich rande mělo být první nebo sto padesáté. Reagujeme takhle všechny a kdykoli. A v případě, že připustíme i další schůzky, je náš cíl jasný: odnaučit ho chodit pozdě. A pokud náhodou chodí včas, tak se ho pokusíme odnaučit kouřit, koukat po ženských, dávat si nohy na stůl a vštípíme základní znalosti nezbytné pro kvalitní vztah: že kelímky od jogurtů nemají nožičky a prkýnko na záchodě je nutné sklopit.

Ale abych všechnu vinu nedávala jen nám, něžnému a nevinnému pohlaví, přidám pár pokusů o předělání mé osoby ze strany mužů: malovat se nemám, naopak česat se mám výhradně na balkoně. High heels bych měla vyměnit za tenisky a latinskoamerické tance za trénink roztleskávaček. Zbylý čas mám věnovat úklidu svého pokoje. Za nejkurióznější ale považuji požadavek, abych si utřela nohy, než stoupnu na kobereček u vany. Mohl by se zničit.

Co se to s námi stane, když máme s někým vztah? Kam se ztratí úsměv, se kterým vítáme kamarádku, i když má dvě hodiny zpoždění? Proč se ji nesnažíme předělat, ale respektujeme její chyby? „Protože s ní se vídám jen občas, ale s chlapem bych měla žít,“ dostalo se mi odpovědi. Protože bych s ním měla jednou žít, tak mu vynadám za pozdní příchod na třetím rande. Pro jistotu. On mi vyčte, že jsem bordelářka. Pro jistotu. A tak se k tomu společnému životu pro všechny ty výčitky ani nedostaneme. Někde je něco špatně.

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Žij a nech žít

  1. Mirek Toms napsal:

    K tomu jedna moje dávná praktická připomínka, viz odkaz.

  2. Uvedl jste moji teorii do praxe! :)
    Děkuji za krásný příspěvek!

  3. udvouverunek napsal:

    Hehe, to je povedený příspěvek :) Ono to společné soužití je někdy peklíčko. A aby peklíčkem nebylo, musí se přičinit oba. Někdy je to těžký… tak potom záleží, jak moc tu harmonii každá strana chce; a taky jak moc se nechá předělat a jak moc zůstane svou. A někdy je to naopak jistým kořením, takovou vzpruhou ve všednodennosti a zaběhlostem.
    Pokaždé to ale chce KOMUNIKOVAT. Bez toho jde všechno do kelu. Je nutný spolu mluvit, mluvit a mluvit. Vím, co říkám.
    Verunka

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s