Mezi mými spolužačkami v Praze koluje tenhle roztomilý článek: Krásné, úspěšné, ale bez mužů
Prý studujeme, jezdíme po světě, máme dobře nastartovanou kariéru, vypadáme jako ze žurnálu, ale máme problém najít partnera a končíme v péči psychologů. Blbost. Nemáme problém najít partnera, jenom nebereme všechno, co se nám naskytne. Nečekáme na prince na bílém koni, nepotřebujeme, aby nás partner zajistil. Potřebujeme, aby s námi alespoň držel krok. Aby si nepletl osvícení s osvětlením, nenechal si narůst pivní mozol a měl aspoň trochu fantazie. Máme stejné nároky na své partnery, jako samy na sebe.
Netajím se tím, že z Paříže odjíždím mimo jiné proto, že jsem tu nikoho takového nepotkala. Můj milý Čechofrancouz, do něhož jsem vkládala velké naděje, se tři měsíce neozval a nadále se se mnou stýká pouze v přítomnosi dalších osob. Už nejsem Princezna, jsem „Zuza, co by zašla na pivko do Českýho centra.“ Jsem kámoš na pivo. Pivo nepiju a na kamarádství mezi ženou a mužem nevěřím. Nechápu to. Asi se mě začal bát. Nebo potkal někoho lepšího. Ne lepšího, někoho jiného. Koho sakra?
O mě projevují Ve Francii zájem jen typy příliš jižní či severní. Upřímně, na exotiku moc nejsem. Itálie nebo Španělsko jsou nejjižnější destinace, kam bych se vydala na prázdniny i za láskou. A sever je bledý a studený. Středoevropanka ve mně se nezapře.
Nestěžuju si, potřebuju se naučit být sama. Od šestnácti let mám po svém boku nějakého přítele, který se po pár letech změnil v nepřítele. Miluju stejně silně, jako později nenávidím. Pálím za sebou mosty, mažu telefonní čísla a facebookové profily. Neumím s bývalými chodit na kafe a vyprávět si o počasí, natož o nových láskách. Alespoň ne hned. Potřebuju minimálně rok na to, abych zapomněla, jak voní, co nosí na sobě a co snídá. Proces zapomínání jsem urychlovala novým exemplářem – novou vůní, novými košilemi a novými stravovacími návyky. Vytloukala jsem klín klínem, abych nemusela být sama a užírat se. Táhne mi na čtyřiadvacet, asi už bych se měla naučit být sama se sebou…
Jenže já nevím, co chci. Nevím, kde chci žít, s kým chci žít, co chci dělat. Jsem nejspíš první česká generace, která se stala obětí „overchoice“. Overchoice není jen neschopnost zorientovat se v komerčním světě, vybrat si jeden toaletní papír mezi dvaceti toaletními papíry různých barev, vrstev, délek a vůní. Overchoice v mém podání znamená naprosté zahlcení životními možnostmi. Možnostmi zemí, partnerů, profesí. Já vím. Co by za ty možnosti dali moji rodiče nebo moji prarodiče. V devatenácti se brali, ve dvaceti měli děti, téměř celý život vykonávají jednu profesi, protože jinou možnost nemají. Ale kdyby ji měli, byli by šťastnější?
P.S. A úplně nejroztomilejší na úvodním článku jsou výroky psycholožky Alex Doležalové, odbornice na partnerské vztahy…
Očima Mademoiselle 
Na téma, proč dnešní krásné a úspěšné mladé ženy nemůžou najít pratnera, by se dalo debatovat dlouhé hodiny. Ale na tom „overchoice“ nejspíš něco bude. Čekáme, že nám náš partner splní každé naše přání, ale pokud my samy nevíme, co chceme, jak to má vědět on? Jak ale vědět, co chceme, když těch možností je tolik? Když je dnes tolik různých aktivit, kterým bychom se mohly věnovat, tolik profesních zaměření, tolik krásných zemí, které bychom chtěly poznat… Asi se budeme muset smířit s tím, že v životě nepoznáme a neuvidíme VŠECHNO.
Já snad ani netoužím vidět a poznat všechno. Stačilo by mi vědět, co je pro mě nejlepší. Tak zatím hledám a zkouším, ono to snad nějak samo vyplyne :)
Mluvíš mi z duše, táhne mi na 26 a ještě stále tápu nad tím, kdo jsem a jakým směrem bych se chtěla ubírat. Vždyť možností je tolik. :) A tak pořád skáču od jedné činnosti k druhé, od jednoho snu k druhému, ale do konce jsem ještě nic nedotáhla. Vždycky si myslím, že to je to pravé, styl oblékání, jídlo, muž, záliba, země kterou musím procestovat a práce kterou bych chtěla dělat a ve výsledku jsem ještě více zmatená. Co se týče mužů…Chlapa přirozeně nemám. Už tři roky jsem sama a důvod? Ten jsi trefně shrnula hned v úvodu.
Díky za tento článek, zvedl mi náladu (paradoxně). :) Cítím trochu zvrácenou radost, že v tom nejsem sama. V mém okolí znám jen jednoho člověka, ženu, která smýšlí jako já a je považována za stejný přírodní úkaz jako já. Přece co by jsme chtěly? „Vy musíte mít pořád něco extra, budete tak dlouho vybírat až přeberete.“ :D
Sonjo, nejsi náhodou taky blíženec? :)
kdybych byla blíženec, tak se mám na co vymluvit, ale jsem lev :))
Neboj, lvice se vždycky se vším nakonec poperou! Prostě budem zkoušet, hledat a ono se samo ukáže, co je to pravé ořechové. A když ne, tak i cesta může být cíl! Zbožňuju svůj pestrý život!