(Re)kapitulace

Jednomu mému bývalému příteli vadilo, že s ním trávím hodně času. Doporučoval mi, abych odjela na dovolenou s kamarádkou, aby se mu po mně začalo stýskat. Pitomec. Tahle nepříjemná vzpomínka se mi vybavila ve chvíli, kdy jsem kamarádce do telefonu naléhavě sdělovala: „Já z Paříže musím odjet! Musím! Abych ji měla zase ráda…“


Mademoiselle Suzanne má jasno. V červnu balí kufry a jede domů. Potřebuje změnit vzduch, v tom pařížském smogu se dusí. Chce zase mluvit s lidmi, se kterými si má co říct a se kterými ji pojí víc, než jen čeština. Má dost image „dívky z východu,“ má dost povýšenosti pařížských studentů, co nemají být proč povýšení. Děsí ji představa dalších osamělých večerů se Skypem, Facebookem, Básníky a Chalupáři. Nudí se tu. Kdyby nechodila plavat, zpívat a nezačala psát, zbláznila by se.

Paříž jsou kulisy. Krásně namalované kulisy pro krásný život lidí, co se narodili do téhle Božské komedie. Já se mezi herce dostat nedokázala, tak mi nezbývá, než dochodit předplatné a s koncem sezóny se vrátit domů.

Jenže červen je daleko a já tu musím nějak přežít. Ne, nechci tu přežít, chci si to užít! První krok už jsem udělala, přiznala jsem sama sobě, že se chci vrátit domů. Ale jak dál? Zkouším se vrátit o pár měsíců zpátky a zase milovat Paříž. Chovám se jako turista, chodím po památkách a nakupuju pohledy. Předstírám, že jsem na prázdninách a musím toho vidět a zažít co nejvíc. Hledám místa, kde jsem ještě nebyla, hudbu, co jsem ještě neslyšela, jídlo, co jsem nejedla. Přestala jsem se snažit být součástí Paříže a znovu ji pozoruju zvenčí. Je to neskutečně osvobozující pocit! Jen si nesmím připustit, že jsem vlastně prohrála…

V dubnu  jedu na dva týdny do Čech. Do království plastových bot a kabelek, nepadnoucích džínů a triček s potiskem, diskontů, co falšují trvanlivost potravin. A hrozně se těším, jak mě tam to všechno bude štvát a jak se budu těšit zpátky do Paříže. Těším se, že se budu těšit!

Chtěla bych se na něco těšit celý život…

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na (Re)kapitulace

  1. Mirek Toms napsal:

    Zuzanko, to, co prožíváte je přesně to, co si musí prodělat každý, kdo je na dobu delší než je doba průměrné dovolené, mimo svůj domov. Je to něco jako mořská nemoc. Připravte se na to, že ta touha po vlasti, kterou mají všichni lidé v genech se sama od sebe postupem doby vytrácí a naopak se zase vrací v podobě touhy po zemi, kde jste přechodně žila. Tento proces je sice individuální, ale většinou je dlouhodobý. U mne třeba trval, vinou komunistů, 27 let. To znamená, že 27 let jsem byl radši v Německu než v Česku. Když převládlo Česko, vrátil jsem se a začalo se mi stýskat po Německu. Teď jsem v Česku už 17 let a kdybych byl mladší, vrátil bych se zpět do Německa. Prostě, člověk má rozpolcenou duši, ale to je daň za to, že má dvě vlasti…

  2. Když mě tohle chytlo, občas jsem vystoupila o zastávku dřív nebo později. Odbočila do špatné ulice nebo cíleně seděla v kavárně, kterou neznám. Stále jsem objevovala svoje město. Mám v Miláně strašně moc přátel a ani jeden není Miláňan :-) To je asi ta podstata. Nesnažit se být francouzskou součástí Paříže, ale přiznat si, že vždy budeš jen přistěhovaleckou součástí Paříže. A tu si opravdu užít! Být multi-culti, což Francouz nikdy nebude. Hahá!

    • Pravda, pravda pravdoucí! Dneska jsem šla ze školy jinou ulicí, nasedla do autobusu, o kterém jsem vůbec nevěděla, kam jede, vystoupila jsem u nějaké zastávky metra a dojela domů. Trvalo to dvakrát tak dlouho, ale bylo to…nové a příjemné. A v sobotu jsem zažila roztomilý multi-culti večírek! Čtyři národnosti, tři jazyky, víno a skvělá hudba. Těch pár dnů, co se nesnažím být francouzskou součástí Paříže, se mi tu žije nějak lehčeji :)

  3. Vanilka napsal:

    Nic jsi neprohrála! Tuhle myšlenku si prosím tě rychle vyžeň z hlavy! Cítit se nepatřičně v cizí zemi je naprosto normální. Integrace je dlouhý proces, a já sama ještě nevím, jestli je úplná integrace vlastně možná. Náš pohled na svět určuje místo, kde jsme se narodili, prostředí, ve kterém jsme vyrostli, a to prostě změnit nemůžeme. Mně se taky občas stýská po českém způsobu komunikace, který mi připadá o tolik jednodušší a přímější než ten lucemburský nebo francouzský. A taky vím, že v Lucembursku budu vždycky cizinka – jen mám to štěstí, že v Lucembursku je nás „divných cizinců“ hodně :-)

  4. Vanilka napsal:

    Pravda, kdyby nebylo Motýla, možná už bych dávno byla zpátky v Čechách…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s