„Přijela jsem z Paříže!“ aneb ohlédnutí za vánočními prázdninami

Těšila jsem se domů jako nikdy. Za dárky jsem utratila stejné peníze jako za měsíc za jídlo a k tomu přikoupila luxusní zlatý balicí papír, který byl tak dlouhý, že jsem si kvůli němu musela vzít větší kufr. Několik dní jsem vyymýšlela outfit, co by křičel do malého českého světa „přijela jsem z Paříže“. Na vánoční ples jsem si koupila boty s tím nejvyšším podpatkem, co jsem kdy viděla, a v té nejkřiklavější barvě, co v obchodě měli. Byla jsem perfektně připravená na Vánoce v Čechách! Nebo jsem si to aspoň myslela…

První rozčarování přišlo s pohledem na letenku do Prahy. Čas odletu 7:15. Nevím, proč jsem si myslela, že přeci nebude žádný problém dostat se v pět ráno na letiště. Věřte mi, byl to problém. Versailles leží na opačné straně Paříže než letiště Charles de Gaulle a poslední vlaky z Versailles do centra Paříže odjíždí v půlnoci a první v pět ráno. A pak ještě hodinová cesta z centra na letiště…Pomalu jsem se smiřovala s představou noci strávené na letišti, ale naštěstí mi kamarádka nabídla nocleh u ní nedaleko Place de Clichy. No nocleh. Moc jsme toho nenaspaly, ale můj návrh, že tedy nepůjdeme spát vůbec, nepadl na úrodnou půdu. Takže jsem po krásných dvou hodinách spánku a dvou lahvích růžového vzala svůj šestadvacetikilový kufr a vydala se na zástávku nočního autobusu na Place de Clichy. Víte, to není zrovna klidná čtvrť. A k ránu už vůbec ne. Potkávala jsem existence různé, více či méně podnapilé a tiše nadávala na kufr, který mi znemožňoval rychlou chůzi a pomalu vytvářel mozoly na rukách. Nicméně zastávku jsem dobyla a dokonce se ke mně přidala slečna se stejně velkým strachem i zavazadlem. Čekaly jsme tedy společně. A dlouho. Autobus přijel o patnáct minut později a nám ujelo první RER na letiště. Nevadí. Stíháme to přeci i tím druhým. „Na letišti se stávkuje, ale neboj se. Sarkozy tam poslal armádu, “ dostala jsem instrukce ještě před odjezdem. Ano, opravdu se stávkovalo. Tak dlouhou frontu u odbavení jsem ještě neviděla. A čas nezadržitelně utíkal. A s informací, že můj kufr má tři kila nadváhu, začala ta pravá panika. Tak! Co přendat do příručního zavazadla? Něco těžkého a něco, co je navrchu. Volba padla na sýry. Nebyla to volba zrovna nejšťastnější, ale to jsem naštěstí zjistila až v Praze po otevření skříňky na příruční zavatadla. Tak rychle jsem z letadla ještě neutíkala…

Doma bylo všechno tak, jak má den před Vánoci být. Ozdobený stromeček, všude voní skořice, vánočky zlátnou v troubě. Schylovalo se na ideální Vánoce, které byly nakonec hodně ubrečené. Na Štědrý den ráno dodýchala naše fenečka, kterou jsem v září opouštěla jako čerstvou matku a plnou síly. Narodilo se jí jen jedno štěňátko a my si ho nechali. Tenkrát jsme netušili, jak prozíravě jsme se rozhodli. Z toho štěniska vyrostla její přesná kopie. Ale stejně nám chybíš, Nany!

Ale zpátky k mému „přijela jsem z Paříže“. Děda se na mě podíval a vzápětí mě poslal se zvážit. Babička mě uvítala slovy „přibrala jsi, ale není to tak strašný.“ O důvod víc probrečet se Vánoci. S minulostí tlustého a šikanovaného dítěte a téměř anorektickou pubertou mě každá poznámka o váze rozhodí. Přála jsem si jediné – vrátit se do Paříže. Jenže!

Po ubrečených Vánocích přišel skvělý ples, po plese spousta báječných schůzek s kamarády. A taky jsem si začala mnohem víc vážit pohodlného života v Čechách – věci jako ústřední topení, horká a dlouhá sprcha, dveře do koupelny, dřez a dokonce myčka nádobí nepatří do mého běžného pařížského života. A můj pokoj! Celých pětadvacet metrů jen pro mě a v nich věci, co jsou moje. Ze všeho nejvíc jsem si ale užívala, že těch čtrnáct dní nejsem na nic sama. Vždy jsem měla u sebe někoho blízkého. Neuvědomovala jsem si, jak moc se mi po domově stýská, dokud jsem se tam nevrátila.

Taky jsem byla v Praze a: brečela u pomníku Svatého Václava, který byl ještě celý obsypaný svíčkami, chodila po centru v dešti dobrovolně pěšky, vstupovala do budovy Univerzity Karlovy s pýchou, že tam můžu studovat, dojímala se nad hradčanským panorámatem, poslouchala české rozhovory cizích lidí. A poslední, co jsem chtěla, bylo vrátit se do Paříže. Ale musela jsem. Tak jsem zase tady a těším se na dubnové prázdniny, kdy si zase užiju svých bezstarostných 14 dní v Čechách.

Z ustýskaného Versailles zdraví

Mademoiselle Suzanne

Advertisements
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na „Přijela jsem z Paříže!“ aneb ohlédnutí za vánočními prázdninami

  1. Mirek Toms napsal:

    Na tom našem českým dvorku, se stále nějak moc mluví o váze, nadváze a podváze, při čemž to je to poslední, co by mělo determinovat člověka a hodnotit jeho kvalitu. Myslím, že to je komplex méněcennosti, který máme všichni někde v genech už od dob Rakousko-Uherska. Jenom lidé duševně méněcenní ho nemají, ba naopak jim zmutoval do komplexu vícecennosti…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s