Lidé lidem dveře otvírají…

Kupuju bagetu, víno, sýr a jdu na autobusovou zastávku. Čekám. Z letištního autobusu vystupují zmatení turisté a já se těším, že jedna s těch zmatených tváří mi bude známá. „Na nádraží se dostanete tudy, monsieur. Není zač!“ „Na RER? Tak to musíte doprava, madame.“ Ach bože, příště si vezmu místo klobouku rozcestník. Během pár minut všichni najdou svůj směr, rodinné či jiné příslušníky, oblíbají se, vzpomenou si na zavazadla zapomenutá v autobuse a jsou fuč. Já zůstávám na zastávce sama. V listopadu už počtvrté. Čekám totiž  návštěvu z Čech, která, nevím proč, vždy přijede se zpožděním.

„Ty budeš bydlet v Paříži, jo? Tak to já se stavím!“ Tak se stavily. Byly celkem čtyři a trvaly celý měsíc. Moje milé návštěvy! Spaly na zemi na karimatkách (nafukovacích či nenafukovacích, dle kempingového vybavení příslušné domácnosti), hlavy měly v ložnici a nohy v kuchyni, záda rozlámaná. Pily litry Bordeaux, jedly kila sýrů a metry baget. Vodily mě do restaurací a chtěly mě vykrmit. Jezdily, chodily a pluly desítky kilometrů.  Objevovaly a obdivovaly, ztrácely se a nacházely. Fotily úplně všechno. Smály se i hádaly. A všechny je bolely nohy a nikoho nebolela hlava!

„Je to tady jako v Praze, jenom větší,“ říkaly mi často cestou ze zastávky do bytu. Byl většinou večer, žádná památka v dohledu a na ulici jen lidé spěchající z práce. „Počkej zítra, teď není nic vidět.“ Tak počkaly. A to čekání jsme si zpříjemnily pitím a povídáním až do rána. Pak sbalily řízky, sendviče a Mattonky a dočkaly se. Madeleine, Place de la Concorde,Tuilerijské zahrady, Louvre, Palais Bourbon, Champs-Elysées, Invalidovna, Eiffelovka, Notre Dame, Saint Chappelle, Musée d’Orsay, Sorbonna, Panthéon, Lucemburské zahrady, Monmartre, Sacré Coeur, Moulin Rouge, La Défense, Grande Arche. Ten seznam je pro vás, moje návštěvy, abyste věděly, kde všude jste byly. A taky pro vás, co jste neměli čas přijet ani za mnou ani za Paříži.

Ani jedna moje návštěva nehovořila francouzsky a na začátku se vždy cítila bezpečněji, pokud jsem ji doprovázela na toulkách po velkoměstě. Poprvé to bylo příjemné. Některá místa jsem si pamatovala jen matně z gymnaziálních let, a tak jsem si je ráda znovu prohlédla. Podruhé to byla rutina, potřetí jsem chodila jen na „vybrané kusy“, ale počtvrté za měsíc už to bylo prostě moc. Měla jsem kopřivku z Mony Lisy, Eiffelovky a Notre Damu. Byla jsem unavená ze všech těch večírků s otevřenou lahví a několikakilometrových pochodů. Uvědomila jsem si, jak je náročná role průvodce, který musí neustále přemýšlet za další lidi. Ale v okamžiku, kdy opravdu nastal vážný problém a já byla (téměř) jediná, kdo ho mohl vyřešit, šla všechna únava stranou. Volala jsem na všechny strany a bylo mi jedno, jestli česky nebo francouzsky, bylo mi jedno, že jsem celý den nejedla, bylo mi jedno, že mi třeští hlava. Musela jsem něco vymyslet, udělat to a to v co nejkratším čase. A pokud Vám můžu poradit, mějte při cestě do zahraničí v mobilu číslo na český zastupitelský úřad. Nikdy nevíte, kdy ho budete potřebovat.

Když nakonec šťastně odletěla i moje čtvrtá návštěva, zbyly mi dva dny, abych znovu zabalila všechny svoje věci do dvou kufrů, uklidila byt a přestěhovala se do Versailles. Když bydlíte beze smlouvy, jako bydlí v Paříži většina studentů, nikdy nevíte, kdy se majitel rozhodne vás vyhodit. Tak se rozhodl a já se odstěhovala na „venkov“ ke kamarádce, která mi otevřela dveře do svého bytu i do svého světa. Po třech měsících spím na posteli a ne na molitanovém rozkládacím křesle. Mám dokonce peřinu! Pravda, nemám kuchyň ani dveře do koupelny, ale zato mám skvělou spolubydlící, se kterou do noci posloucháme Beatles, zpíváme a smějeme se. Dnes jsem ji, chudinku, vzbudila ve tři ráno, protože jsem se smála ze spaní. Tak to tu jsem asi šťastná. A že mi dodnes nepřišla karta na metro a dopis se šekem se nejspíš někde ztratil? Let it be! Here comes the sun, it’s all right! :)

Z rozezpívaného Versailles zdraví

Mademoiselle Suzanne

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Uncategorized se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Lidé lidem dveře otvírají…

  1. Mirek Toms napsal:

    Zuzanko, opět jste mě dostala větou: …hlavy měly v ložnici, nohy v kuchyni a záda rozlámaná…
    řehtal jsem se až jsem slzel. Vybavila se mi v paměti má první návštěva Paříže, jak jsme se snažili za dva dny oběhat ta všechna slavná místa a jak jsme si večer v hotelu chladili nohy ve studené vodě a jak jsem si uvědomil, že se v Paříži německy nedomluvím ani náhodou. Měl jsem auto s espézetkou německou, takže všude nás měli za nenáviděné Němce, ale když jsem se naučil říkat francouzsky, že nejsme Němci ale Čechoslováci, bylo to hned jiné a původně obsazený hotel „complet“, měl najednou volné pokoje na výběr. Totéž v restauracích. Ke snídani jsem nechtěl jejich „petit dejeuner“ ale pořádnou snídani se šunkou, vejcem a sýrem a tam se jedné docela hezké černošce podařilo uvařit mi vejce tak, jak jsem ho ještě NIKDY nejedl a zajisté už jíst nebudu. Záhadou mi zůstává dodnes, jak se jí to povedlo. Vejce ve skořápce bylo do poloviny na tvrdo a druhá polovina byla zcela netknutě syrová! Doufám, že tentokrát nezkončím v odpadním koši na spamy…

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s